V průběhu progrese srdečního selhání může dojít ke ztrátě až jedné miliardy kardiomyocytů. Implantace mechanické srdeční podpory či transplantace srdce nejsou vhodným řešením pro všechny pacienty s pokročilým srdečním selháním. Není tedy překvapením, že probíhá mnoho studií s kmenovými buňkami s cílem nahradit ztracené kardiomyocyty. Biologická komorová tkáňová podpora (BioVAT; biologic ventricular assist tissue) představuje uměle vytvořenou tkáň složenou z kardiomyocytů a stromálních buněk získaných z alogenních indukovaných pluripotentních kmenových buněk. Transplantaci BioVAT u nemocných se srdečním selháním se sníženou ejekční frakcí levé komory (HFrEF) zkoumá otevřená klinická studie fáze I/II BioVAT-HF. Nyní byla uveřejněna časná data z průběžné analýzy této studie. Práce zařadila pacienty s ejekční frakcí levé komory (EFLK) ≤ 35 % a alespoň jedním hypokinetickým nebo dyskinetickým segmentem levé komory, kteří byli refrakterní k maximálně optimalizované farmakoterapii. Nemocným bylo chirurgicky implantováno 5, 10 nebo 20 jednotek uměle vytvořeného srdečního svalu. Všem byla zároveň podávána imunosupresivní léčba. Z celkem 20 pacientů, 3 zemřeli během studie (na vazoplegii, covid-19 a disekci aorty) a 1 pacient podstoupil transplantaci srdce. Imunosupresivní léčba byla přerušena u 4 pacientů – u 2 z důvodu implantace LVAD, u 1 pro renální selhání a u 1 pro uroteliální karcinom. Z 16 pacientů léčených maximální bezpečnou dávkou (20 jednotek) 12 dokončilo předem plánované tříměsíční průběžné hodnocení. Tloušťka cílové stěny levé komory (s poruchou kinetiky a implantovaným umělým myokardem) se u nich zvýšila o 4,5 mm (90% CI 3,7–5,4; p < 0,001) a EFLK stoupla v průměru o 3,9 procentního bodu (90% CI 0,9–6,8; p = 0,04). O 6,7 bodu se zvýšilo rovněž skóre kvality života KCCQ-OSS (90% CI 1,0–12,5; p = 0,06). Všichni pacienti zaznamenali alespoň jednu nežádoucí příhodu.
BioVAT byla již během velmi krátké doby spojena se zlepšením srdeční funkce pacientů se symptomatickým HFrEF. Jedná se nicméně o průběžnou analýzu velmi malého počtu pacientů v otevřené studii bez kontrolní skupiny. Nežádoucí příhody se týkaly všech pacientů, časté byly například komorové tachykardie, které ale podle dat z epikardiálního mapování pravděpodobně se štěpem nesouvisely. Nebyla zaznamenána žádná komorová fibrilace. Teoretickou výhodou metody je možnost cílené implantace buněk do postižených míst – typicky do jizevnaté tkáně. Na základě preklinických dat se umělý sval na jizevnatém myokardu uchytí a epikardiálně vytvoří vrstvu funkční a prokrvené kontraktilní tkáně, která se synchronizuje s vlastním myokardem. Tím by mohla být podpořena nejen systolická, ale také diastolická funkce levé komory. Posílení srdeční stěny by navíc mohlo na základě Laplaceova zákona snížit její napětí. Výsledky bude nutné potvrdit delším sledováním a v dalších klinických studiích.
Zdroj: ZIMMERMANN, Wolfram-Hubertus; ENSMINGER, Stephan; KUTSCHKA, Ingo; PAITAZOGLOU, Christina; SEIDLER, Tim et al. Stem-Cell–Derived Biologic Ventricular Assist Tissue in Heart Failure. Online. New England Journal of Medicine. 2026, vol. 394, no. 20, s. 1991-2001. ISSN 0028-4793. Dostupné z: https://doi.org/10.1056/nejmoa2513525.
Léčba arteriální hypertenze (AH) často naráží na nežádoucí účinky medikace a s nimi spojenou nízkou adherenci pacientů k léčbě. Compliance pacientů navíc klesá s počtem užívaných tablet. Nemocní ve většině případů vyžadují k uspokojivé kontrole krevního tlaku kombinovanou léčbu, která cílí na více patofyziologických mechanismů současně. Jednou z nadějných strategií je podávání fixní kombinace malých dávek několika různých antihypertenziv již v časných léčebných liniích. Dosud ale byla tato strategie ověřena jen v menších studiích. Nové výsledky přináší dvojice dvojitě zaslepených studií fáze III HM-APOLLO-301 a HM-APOLLO-302, ve kterých byli pacienti s mírnou nebo středně závažnou AH se systolickým TK (STK) v rozmezí 140 až < 180 mmHg a diastolickým TK (DTK) < 110 mmHg randomizováni buď k fixní kombinaci 1,67 mg amlodipinu, 16,67 mg losartanu a 4,17 mg chlorthalidonu jednou denně, nebo k monoterapii (5 mg amlodipinu v HM-APOLLO-301, respektive 50 mg losartanu v HM-APOLLO-302 jednou denně). Fixní kombinace se během 8 týdnů podávání ukázala jako non-inferiorní vůči standardní dávce amlodipinu z hlediska snížení STK a zároveň byla srovnatelně účinná z hlediska snížení DTK i míry dosažení kontroly TK. Při srovnání s losartanem byla fixní kombinace nejen non-inferiorní, ale také superiorní v redukci STK. Zároveň bylo dosaženo výraznější redukce DTK a častěji došlo ke kontrole TK než při užívání losartanu. Výskyt nežádoucích příhod byl napříč skupinami srovnatelný.
Nízkodávkovaná fixní kombinace tří různých antihypertenziv dosáhla podobných nebo lepších výsledků než monoterapie ve standardní dávce. Díky těmto slibným výsledkům aspiruje na to dostat se do úvodních léčebných strategií u pacientů s mírnou nebo středně závažnou AH. V nich nyní podle doporučení odborných společností převládá u většiny pacientů úvodní fixní dvojkombinace ve standardních dávkách. Nízkodávkovaná trojkombinace by mohla být alternativou k tomuto postupu, přičemž na místě je vždy individualizace dle charakteristik konkrétního pacienta. V podskupinové analýze z nízkodávkované trojkombinace více profitovaly ženy. Autoři zároveň upozornili, že především u osob s mírnou AH často dochází ke zbytečným průtahům v zahájení léčby, které mohou nepříznivě ovlivnit prognózu.
Zdroj: SUNG, Ki-Chul; PARK, Kyungil; KIM, Dae-Hee; LIM, Sang‐Wook; SOON JUN HONG et al. Single-Pill Low-Dose Triple Combination Therapy vs Standard-Dose Monotherapy in Patients With Mild-to-Moderate Hypertension. Online. Journal of the American College of Cardiology. 2026, vol. 87, no. 18, s. 2392-2411. ISSN 0735-1097. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.jacc.2025.12.028.
Dlouhodobá stratifikace kardiovaskulárního rizika je klíčová pro nastavení individualizovaných preventivních opatření a jejich intenzifikaci u rizikových osob. Ideální je přitom zachycení těchto osob již ve stadiu primární prevence, tedy před rozvojem závažných kardiovaskulárních příhod. Vedle konvenčních kardiovaskulárních rizikových faktorů se zkoumá také přínos biomarkerů, včetně vysoce senzitivního C-reaktivního proteinu (hs-CRP). Jeho využití se věnovala nově publikovaná post hoc analýza dat z randomizované studie pacientů s arteriální hypertenzí ASCOT Legacy, jejíž předností je až dvacetileté sledování. Data o vstupních koncentracích hs-CRP byla dostupná pro 5 294 z více než 8 000 účastníků. Osoby z nejvyššího koncentračního tercilu vykazovaly oproti nejnižšímu tercilu signifikantně vyšší riziko kompozitu složeného z nefatálního infarktu myokardu a fatální ischemické choroby srdeční s HR 1,32. Častější u nich byly také koronární příhody a intervence (HR 1,27), celkové kardiovaskulární příhody (HR 1,22) a celková mortalita (HR 1,25). Pro potvrzení souvislosti mezi koncentrací hs-CRP a cévními mozkovými příhodami (CMP) nebyl dostatek důkazů.
Vyšší vstupní sérová koncentrace hs-CRP byla u pacientů s arteriální hypertenzí nezávisle spojena s vyšším dlouhodobým rizikem kardiovaskulárních příhod i celkové mortality. Studie se přitom zúčastnila populace osob s již vyjádřeným kardiovaskulárním rizikovým faktorem, které ale byly vstupně stabilní a dosud nezaznamenaly závažnou kardiovaskulární příhodu. I jednorázově změřená hodnota biomarkeru u nich predikovala nežádoucí výsledky v průběhu následujících dvou dekád, a to zejména z hlediska koronárních příhod. Právě v jejich patofyziologii přitom hraje zánět klíčovou roli. Přidání hs-CRP ke konvenčnímu predikčnímu modelu vedlo k mírnému zlepšení reklasifikace dlouhodobého rizika. Jedná se však o post hoc analýzu, která neprokazuje kauzální vztah ani klinický přínos léčebných rozhodnutí založených na hodnotě hs-CRP. Výsledky tak podporují další hodnocení hs-CRP jako doplňkového nástroje dlouhodobé stratifikace kardiovaskulárního rizika.
Zdroj: HARTLEY, Adam; ROSTAMIAN, Somayeh; KAURA, Amit; CHRYSOSTOMOU, Paris; WELSH, Paul et al. The relationship of baseline high-sensitivity C-reactive protein with incident cardiovascular events and all-cause mortality over 20 years. Online. EBioMedicine. 2025, vol. 117, s. 105786-105786. ISSN 2352-3964. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.ebiom.2025.105786.
Použití intravaskulárního ultrazvuku (IVUS) během perkutánní koronární intervence (PCI) je podle dosavadní literatury spojeno s lepší optimalizací implantace stentu a se snížením rizika nežádoucích kardiovaskulárních příhod. V evropské studii bylo randomizováno 2 020 pacientů (průměrný věk 69 let, 27,4 % s akutním koronárním syndromem) ke komplexní PCI buď pomocí IVUS s použitím předem stanovených kritérií pro optimalizaci stentu, nebo ke konvenční PCI s využitím koronární angiografie. Průměrná délka zákroku dosáhla 88,8 minuty vs. 66,2 minuty a postdilatace po implantaci stentu byla provedena u 91,3 % pacientů z větve IVUS a u 84,5 % pacientů z kontrolní větve. Během mediánu sledování 19 měsíců nastaly události primárního sledovaného end-pointu (kompozit úmrtí ze srdečních příčin, infarktu myokardu v povodí cílové tepny a klinicky indikované revaskularizace cílové tepny) u statisticky srovnatelných 13,9 % vs. 11,1 % pacientů (HR 1,25; 95% CI 0,97–1,60; p = 0,08). Procedurální komplikace se objevily u 11,3 % a 10,2 % pacientů a podobná byla rovněž míra dalších nežádoucích příhod. V angiografické skupině byl naznačen trend k častějšímu rozvoji trombózy stentu.
U pacientů podstupujících komplexní, vysoce rizikovou PCI rutinní provádění výkonu za využití IVUS s použitím předem stanovených kritérií pro optimalizaci stentu nevedlo k lepším výsledkům z hlediska selhání ošetření cílové tepny v porovnání s běžnou angiografickou navigací. Tento závěr je v rozporu s výsledky předchozích studií provedených převážně na asijské populaci, podle kterých použití IVUS vedlo k signifikantní redukci ischemických příhod. Autoři si to vysvětlují zahrnutím rizikovější populace ve smyslu vyššího věku, častějších komorbidit a předchozí PCI a/nebo infarktu myokardu v anamnéze. Kromě toho více než 40 % účastníků studie IVUS-CHIP mělo významné koronární kalcifikace, což mohlo snížit reálné možnosti operatéra pro ideální umístění stentu – předem stanovená kritéria pro jeho optimalizaci se podařilo naplnit jen u 48 % lézí ve větvi IVUS. Ačkoliv se primární sledovaný end-point mezi větvemi statisticky významně nelišil, nelze tento výsledek interpretovat jako průkaz rovnocennosti obou strategií. IVUS může mít nadále přínos ve vybraných anatomických a klinických situacích; studie však nepodporuje jeho rutinní použití u každé komplexní PCI.
Zdroj: DILETTI, Roberto; DAEMEN, Joost; FAURIE, Benjamin; BARBIERATO, Marco; TCHÉTCHÉ, Didier et al. Intravascular Ultrasound–Guided or Angiography-Guided Complex High-Risk PCI. Online. New England Journal of Medicine. 2026, vol. 394, no. 22, s. 2200-2211. ISSN 0028-4793. Dostupné z: https://doi.org/10.1056/nejmoa2601521. [cit. 2026-06-29].
Přednemocniční podání nefrakcionovaného heparinu (UFH) u pacientů s infarktem myokardu s elevacemi úseku ST (STEMI) směřujících k primární PCI je v České republice běžnou součástí péče. Nově zveřejněná studie slovinských autorů HEPARIN-STEMI tento postup hodnotila v randomizované studii. Práce zařadila 593 pacientů se STEMI s trváním příznaků ≤ 6 hodin, kteří byli randomizováni buď k podání 70–100 IU/kg UFH během prvního přednemocničního zdravotnického kontaktu plus doplňující dávce před PCI k dosažení aktivovaného koagulačního času (ACT) alespoň 250 s, nebo jen k podání UFH bezprostředně před zákrokem. Medián času od začátku příznaků do koronarografie byl 145, respektive 150 minut a medián času od přednemocničního podání UFH do koronarografie dosáhl 60 minut. Primárního sledovaného end-pointu (průtok TIMI 2–3 v infarktové tepně během úvodní koronarografie) bylo dosaženo u 43 % vs. 27 % pacientů (RR 1,59; 95% CI 1,27–1,98; p < 0,001). Bezpečnostní end-point (krvácení typu 3–5 dle klasifikace BARC během vstupní hospitalizace) nastal u statisticky srovnatelných 2,4 % vs. 2,0 % pacientů (p = 0,789).
Přednemocniční podání UFH vedlo k častějšímu dosažení průchodnosti infarktové tepny s absolutním rozdílem 16 procentních bodů oproti kontrolní větvi, a to bez zvýšení rizika závažného krvácení. Výsledek byl dosažen s levným a široce dostupným lékem. Ve větvi s přednemocničním podáním UFH byla před PCI podávána další dávka s cílem dosáhnout stanovené hodnoty ACT. Autoři nicméně připouštějí, že není zcela zřejmé, zda tato doplňující dávka přináší další benefit. Další data jsou taktéž potřeba pro zhodnocení tohoto postupu v kombinaci s další standardní antitrombotickou léčbou před provedením PCI, zejména s kyselinou acetylsalicylovou a ticagrelorem. V českém prostředí mohou hrát roli rovněž často výrazně kratší dojezdové časy na katetrizační sál.
Zdroj: FISTER, Miša; NOC, Marko; RADŠEL, Peter; BUNC, Matjaž; FRANCO, Danilo et al. Prehospital Heparin Administration in Patients With STEMI Undergoing Primary PCI: HEPARIN-STEMI Randomized Controlled Trial. Online. Circulation. 2026, vol. 153, no. 20, s. 1526-1534. ISSN 0009-7322. Dostupné z: https://doi.org/10.1161/circulationaha.126.079839.
Kombinovaná prekapilární a postkapilární plicní hypertenze při srdečním selhání se zachovalou ejekční frakcí levé komory (HFpEF) je zatížena vysokou mortalitou. Z hlediska patofyziologie zahrnuje jak remodelaci myokardu, tak remodelaci plicní vaskulatury, kde hraje důležitou roli dysregulace růstových faktorů a aktivinu. V multicentrické, randomizované, placebem kontrolované studii fáze II CADENCE bylo testováno použití inhibitoru signalizační dráhy aktivinu sotaterceptu v dávce 0,3 nebo 0,7 mg/kg v porovnání s placebem, podávaného každé 3 týdny u 164 pacientů. Všichni pacienti byli přitom léčeni farmakoterapií srdečního selhání dle odborných doporučení. Medián vstupní plicní vaskulární rezistence (PVR) byl 5,2 Woodových jednotek. Během 24 týdnů sledování činil medián její změny (primární sledovaný end-point) −0,67 Woodových jednotek ve skupině s 0,3 mg/kg sotaterceptu, −0,33 Woodových jednotek ve skupině s 0,7 mg/kg sotaterceptu a +0,26 Woodových jednotek v placebové skupině. Kromě toho byla v aktivních větvích pozorována také redukce středního tlaku v plicnici (−9,19 mmHg, respektive −9,22 mmHg) a tlaku v zaklínění (−3,04 mmHg, respektive −2,53 mmHg). Vedle snížení transpulmonálního gradientu došlo ve skupinách se sotaterceptem také k redukci tlaku v pravé síni. Pacienti na sotaterceptu rovněž ušli během šestiminutového testu chůze o 20,3, respektive o 5,8 metru více. Mezi nejčastější nežádoucí účinky patřil vzestup koncentrace hemoglobinu a průjem.
Inhibitor signalizační dráhy aktivinu sotatercept se již používá u pacientů s plicní arteriální hypertenzí. Studie CADENCE poskytla časná data naznačující možný přínos také u pacientů s HFpEF a kombinovanou prekapilární a postkapilární plicní hypertenzí. Podávání sotaterceptu u nich zlepšilo vybrané hemodynamické parametry. Zároveň došlo ke snížení tlaku v zaklínění, který hraje významnou roli v progresi plicní hypertenze, a ke snížení koncentrace NT-proBNP. Jedná se však o malou studii fáze II, která nebyla určena k hodnocení vlivu na mortalitu ani hospitalizace. Výsledky studie CADENCE bude třeba potvrdit v randomizované studii fáze III.
Zdroj: GOMBERG-MAITLAND, Mardi; RYAN J. TEDFORD; LANGLEBEN, David; ROSENKRANZ, Stephan; MILLER, B et al. Sotatercept for Combined Post- and Precapillary Pulmonary Hypertension Associated With Heart Failure: Results From the Phase 2, Randomized, Placebo-Controlled CADENCE Study. Online. Circulation. 2026, vol. 153, no. 19, s. 1446-1459. ISSN 0009-7322. Dostupné z: https://doi.org/10.1161/circulationaha.126.079918.
Připraveno s nezávislou podporou společností:
