Kardiostimulátor je zařízení, které se používá k léčbě poruch srdečního rytmu, nejčastěji bradykardií (pomalá srdeční činnost). Vlastní zařízení je malá kovová krabička, která generuje elektrické impulsy, jež jsou pomocí elektrod přenášeny na srdeční svalovinu a indukují srdeční kontrakce.
Kardiostimulátor je naprogramován tak, aby monitoroval pacientovu srdeční akci, a v případě nutnosti začne srdce stimulovat (popohánět). Cílem tedy je, aby nedocházelo ke zpomalení tepové frekvence či vynechání tepu a aby zároveň nestimuloval zbytečně a preferoval vlastní spontánní aktivitu srdce, pokud je přítomna.
Některé kardiostimulátory jsou vybaveny i možností stimulovat obě srdeční komory a snažit se o zlepšení mechaniky srdečního stahu. Této metodě se říká resynchronizační léčba srdečního selhání. Jak název napovídá, je indikována u některých pacientů se srdečním selháním jako součást léčby srdečního selhání.
Kardiostimulátor se implantuje z krátkého kožního řezu pod levou nebo pravou klíční kostí. Následně se punkční cestou kanyluje podklíčková žíla a přes ni se pod kontrolou rentgenu zavádějí do srdce stimulační elektrody. Dle druhu poruchy srdečního rytmu se zavádí jedna nebo více elektrod do srdečních síní a/nebo pravé komory. Po umístění elektrod v srdci jsou zkontrolovány jejich elektrické parametry. Jakmile je dosažena požadovaná hodnota, jsou připojeny ke kardiostimulátoru. Přístroj je umístěn do připravené kapsy v podkoží v podklíčkové oblasti a rána zašita vstřebatelnými stehy. Bezprostředně po výkonu je operační rána překryta sterilním obvazem.
Zákrok se provádí v místním znecitlivění (do kůže a podkoží v oblasti umístění přístroje se podá injekce znecitlivující látky). Manipulace s elektrodami v žilách a srdečních dutinách nejsou pacientem cítit; může někdy vnímat rychlou nebo nepravidelnou srdeční akci vyvolanou přechodnými poruchami rytmu při manipulaci s elektrodami. Někdy v průběhu výkonu je třeba potřeba zobrazit průběh žil podáním rentgenkontrastní látky, která vyvolává pocit tepla.
Implantace je doprovázena určitým rizikem vzniku komplikací, jejichž výskyt je nízký, do 5 %; přičemž převažují méně závažné komplikace. Mezi nejčastější komplikace výkonu patří krvácení do kapsy implantátu. Mezi vzácné komplikace patří infekce stimulačního systému, poruchy srdečního rytmu, poranění pohrudnice a plíce s krvácením či vniknutím vzduchu do pohrudniční dutiny, plicní embolie či žilní trombóza v místě zavedených elektrod.
Životnost kardiostimulátoru se pohybuje v rozmezí 6-12 le, podle toho, jak často se kardiostimulátor uplatňuje. V případě vyčerpání bateriového zdroje je indikována výměna přístroje. To se provádí tak, že v místním znecitlivění se provede kůží a podkožím malý řez, kterým se vyjme stávající přístroj a je nahrazen novým. Tento výkon se provádí nejčastěji ambulantně, bez nutnosti hospitalizace.
Existují i přístroje, které se zavádí katetrizační cestou – tzv. bezesvodové kardiostimulátory (anglicky leadless pacemaker). Stimulační svod je takovém případě umístěn přímo na přístroji, který je menší než konvenční kardiostimulátor a implantuje se přes stehenní žílu do pravé komory. Při použití těchto přístrojů hrozí velmi nízké riziko infekčních komplikací, a proto se často používají u pacientů, kteří jsou infekcí ohroženi.
Bezdrátová komunikace pomocí elektromagnetického záření může potenciálně ovlivnit činnost zařízení. Při telefonování s telefonem u ucha ale nebylo zjištěno žádné riziko. Novější komunikační protokoly jsou ještě bezpečnější.
Nové riziko se však objevilo u telefonů s bezdrátovým nabíjením pomocí technologie MagSafe. Nicméně i v tomto případě nedochází k ovlivnění, pokud mobilní telefon není v bezprostřední blízkosti stimulátoru.
Doporučení výrobců pro bezpečnou vzdálenost mezi kardiostimulátorem a deskou se pohybuje mezi 30 až 50 cm.
Permanentní magnety mohou obsahovat také chytré hodinky, sluchátka, různé hračky i elektronické cigarety. I tato zařízení mají potenciál ovlivnit kardiostimulátor, jen pokud jsou v jeho bezprostřední blízkosti.
Bezpečnostní rámy se používají pro detekci zbraní na letištích, soudech nebo jiných bezpečnostně rizikových místech. Jimi vyzařované elektromagnetické pole může rovněž vést k ovlivnění činnosti kardiostimulátoru, nicméně cestující rámem jen procházejí, a proto je ovlivnění funkce jen krátkodobé a nepředstavuje reálné riziko. Bezpečnostní rám však detekuje kov v kardiostimulátoru a ohlásí alarm. Pacienti s kardiostimulátorem jsou vybavováni mezinárodním průkazem, který pokud předloží obsluze rámu, jsou zkontrolováni mimo rám.
Detektory vysílají elektromagnetické záření, jež čidlo umístěné v kradeném zboží vrátí do rámu, který zaznamená alarm. Rizika při projití detektorem jsou opět minimální. Problémem může být, pokud se pacient v rámu zastaví. V těchto případech byly zaznamenány sporadické případy ovlivnění činnosti kardiostimulátoru.
Kardiostimulátory představovaly po mnoho let absolutní kontraindikaci provedení vyšetření magnetickou rezonancí. V současné době je řada zařízení již plně kompatibilní s vyšetřením v magnetické rezonanci. Před vyšetřením je však nutné vždy zkontrolovat, zda kardiostimulátor může být vystaven magnetické rezonanci a přístroj musí být příslušně naprogramován.
