Bradykardie jsou definovány stavy, kdy dojde k poklesu srdeční frekvence pod 60 tepů/min. Jedná se tedy o poruchu rytmu, kdy srdce pracuje pomalu. Mimo pomalé srdeční frekvence se můžeme setkat i s vynecháváním tepů a se situací, kdy srdce není schopné přiměřeně zrychlit (např. při námaze).
Bradykardie jsou buď poruchou tvorby, nebo šíření elektrických impulsů v srdci. Za normálních okolností podnět pro srdeční stah vzniká v uzlíku tkáně v pravé síni, který nazýváme sinoatriální uzel (někdy také sinusový). Z tohoto uzlu se elektrické impulsy šíří na obě srdeční síně a následně přes tzv. atrioventrikulární (síňokomorový) uzel do srdečních komor. V komorách se pak impulsy propagují přes převodní systém – pravé a levé Tawarovo raménko.
Bradykardie tedy jsou poruchami sinoatriálního uzlu v síních, atrioventrikulárního uzlu mezi síněmi a komorami. Mezi bradykardie můžeme zařadit i poruchy šíření elektrické aktivace převodním systémem komor – Tawarovými raménky.
Pomalý srdeční tep může být u některých jedinců zcela přirozený. Příkladem mohou být trénovaní jedinci, kteří mají srdeční tep v klidu nízký. Přirozené zpomalení tepové frekvence je přítomno dále v noci, kdy metabolické nároky organismu jsou snížené a pomalý tep je zcela dostačující. Za přirozené zpomalení tepu je zodpovědný sinoatriální uzel, který přirozeně udává srdeční rytmus. Hovoříme o přirozené sinusové bradykardii.
Pomalý tep se také může vyskytovat jako reflexní zpomalení srdeční činnosti v reakci na např. dlouhé stání, bolest, pohled na krev, při kašli, močení, stolici nebo zvracení. Tyto stavy jsou důsledkem sice přirozené, ale přehnané reakce organismu. Ačkoliv jejich povaha bývá nezávažná, mohou být provázeny významnými příznaky, včetně mdloby, kdy pak výrazně ovlivní kvalitu života a přivede pacienta k lékaři.
Mírně zpomalení tepu může být také důsledkem užívání léků – některá antiarytmika (léky proti poruchám rytmu) vedou ke zpomalení spontánní srdeční akce, dále ke zpomalení tepu vedou tzv. betablokátory – léky hojně používané v kardiologii v léčbě vysokého krevního tlaku, ischemické choroby srdeční nebo srdečního selhání. Pokud je zpomalení tepu mírné a není spojeno s příznaky, jedná se o situace nezávažné a bez nutnosti změny léčby.
Od přirozené sinusové bradykardie, vlivu léčby je nutné odlišit významné poruchy sinoatriálního (sinusového) uzlu sdružované pod pojem onemocnění sinoatriálního uzlu, často také pojmenovaného jako sick sinus syndrom. Poruchy sdružené pod tento pojem jsou již projevem onemocnění. Příčinou poruchy sinoatriálního uzlu může být jak degenerativní postižení samotného uzlu, tak jiné srdeční onemocnění nebo i některá systémová onemocnění postihující srdce.
Onemocnění sinusového uzlu má řadu projevů. Vyjma nepřirozeně pomalého tepu může být přítomen stav, kdy sinusový uzel není schopen dostatečně zrychlit při fyzické námaze – tzv. chronotropní inkompetence. V tomto případě dochází k horší toleranci námahy. Jiným projevem může být i situace, kdy sinusový uzel na určitou dobu vynechá svou funkci udavatele kroku a vzniká tzv. pauza. Tato pauza se nejčastěji projeví v okamžiku, kdy dojde k ukončení jiné poruchy srdečního rytmu a nedojde ihned k obnově normální srdeční činnosti. To bývá někdy problém u pacientů s fibrilací síní.
Další významnou poruchou, které vede k bradykardiím, jsou poruchy atrioventrikulárního uzlu, nazývané AV blokády. AV blokády mají tři stupně.
AV blokáda prvního stupně znamená jen zpomalení vedení přes atrioventrikulární uzel. Každý impuls ze síní se na komory převede, ale pomaleji. Bývá zcela bezpříznaková a zřídka vyžaduje léčbu.
AV blokáda druhého stupně znamená, že některé stahy se ze síně na komory nepřevedou, ale některé ano. Dochází tedy již k vynechání nebo zpomalení srdečního tepu. AV blokáda druhého stupně má dva poddruhy. Jeden je zcela přirozený a je možné jej nalézt u většiny zdravých lidí v období klidu. Jedná se projev regulace srdeční činnosti bloudivým nervem (n. vagus), která není nebezpečná. Kardiologové mu říkají zkráceně „Wenckebach". Druhý poddruh je AV blokáda, která je přítomna již při pokročilejším onemocnění převodního systému a je známkou významnějšího onemocnění srdce. Tento poddruh se nazývá „Mobitz". Na EKG je možné tyto poddruhy AV blokády II. stupně odlišit. Druhá porucha je riziková a může vést k rozvoji závažných symptomů anebo je symptomy již provázena.
AV blokáda třetího stupně je situace, kdy dochází ke kompletnímu přerušení vedení impulsů mezi síní a komorou. Tento stav je zpravidla závažný. I když existují výjimky – např. vrozené a dobře tolerované stavy. Srdce musí využít náhradního zdroje rytmu v převodním systému komor, což vede často k velice pomalému a nestabilnímu tepu. Bývá komplikací řady onemocnění srdce nebo vlastního převodního systému. Může být také projevem i onemocnění celého organismu.
Mezi bradykardie řadíme i blokády Tawarových ramének. Tyto poruchy nevedou k pomalému tepu, nicméně se jedná o poruchy převodního systému, proto jsou k bradykardiím řazeny. Blokáda pravého Tawarova raménka bývá často samostatným nálezem a neznamená nutně přítomnost vážného onemocnění a nevede prakticky k poruše mechaniky kontrakce svaloviny komor. Oproti tomu blokáda levého Tawarova raménka může být ukazatelem přítomnosti jiného onemocnění srdce a může vést k nedokonalé mechanice srdeční kontrakce.
Příznaky sick sinus syndromu a AV blokády mohou být velice neurčité, jako je únava, nevýkonnost, nebo může být přítomna dušnost, ale nejvýznamnějším projevem je pak synkopa. Synkopa je přechodná ztráta vědomí s pádem. Po obnovení srdečního rytmu se nemocný probírá k plnému vědomí. Část nemocných je zcela bez příznaků. Bohužel některé závažné bradykardie také mohou skončit náhlou srdeční smrtí.
Pro správnou diagnózu arytmie je nezbytně nutné, aby arytmie byla zachycena na EKG. Základním diagnostickým nástrojem je EKG. A to jak standardní 12svodové EKG natočené v ordinaci lékaře, tak i dlouhodobější monitorování EKG. Dlouhodobější monitorování je nutné přizpůsobit frekvenci a době trvání a charakteru obtíží. Monitorování může být 24hodinové, ale i vícedenní. Některé systémy mohou pacienta monitorovat i v řádu týdnů. Implantabilní monitory (zařízení zaváděné pod kůži) pacienta slledují měsíce až roky.
V případě určitých diagnostických rozpaků je možné provést elektrofyziologické vyšetření. Tento výkon se provádí pomocí zavedených katétrů do srdce přes cévy v třísle či na krku. Význam elektrofyziologického vyšetření pro diagnostiku bradykardií je v současné době minimální.
Velice důležitým bodem v diagnostice poruch srdečního rytmu je pátrání po příčině arytmie, tedy po jiném onemocnění srdce či ostatních orgánových systémů. Je totiž nutné si uvědomit, že bradykardie jsou u značného počtu pacientů důsledkem jiných onemocnění. Mohou být důsledkem ischemické choroby srdeční, zánětlivých procesů v srdci, intoxikace léky, poruchou metabolismu iontů, mohou být součástí pooperačních stavů. Bradykardie mohou být i součástí systémových onemocnění – například projevem boreliózy, sarkoidózy. Některé tyto situace, ale zdaleka ne všechny, jsou přechodné a jejich odstraněním dojde k vyřešení bradykardie. Jindy sice léčbou těchto onemocnění bradykardie neodstraníme, ale zabráníme zhoršování základní choroby. U části pacientů nejsou žádné vyvolávající mechanismy přítomny. V tomto případě se jedná nejspíše o prosté degenerativní změny převodního systému.
Terapie spočívá jednak v odstranění všech faktorů, které zpomalují spontánní aktivitu sinusového uzlu a AV vedení – vysazení betablokátorů, antiarytmik – pokud je to možné. Zaléčení základního vyvolávajícího onemocnění.
Po přechodnou dobu je možné někdy využít podání léků. Jedná se o nitrožilní podání látek ovlivňujících autonomní nervový systém (např. atropinu).
Hlavním nástrojem léčby je implantace kardiostimulátoru. Kardiostimulátor, lidově budík, je zařízení, které se zavádí nejčastěji pod levou klíční kost a elektrodami se propojí se srdcem. Dle druhu poruchy se dává jedna nebo více elektrod do srdečních síní a komor. Existují i zařízení, která se zavádějí přímo do srdce. Kardiostimulátor je naprogramován tak, aby monitoroval pacientovu srdeční akci a v případě nutnosti začne srdce stimulovat (popohánět). Cílem tedy je, aby nedocházelo ke zpomalení tepové frekvence či vynechání tepu a aby zároveň nestimuloval zbytečně a preferoval vlastní spontánní aktivitu srdce, pokud je přítomna.
Některé kardiostimulátory jsou vybaveny i možností stimulovat obě srdeční komory a snažit se o zlepšení mechaniky srdečního stahu. Této metodě se říká resynchronizační léčba srdečního selhání. Jak název napovídá, je indikována u některých pacientů se srdečním selháním jako součást léčby srdečního selhání.
