Synkopa je ztráta vědomí, která je:
O synkopu se nejedná, pokud je ztráta vědomí:
K přechodnému poklesu prokrvení mozku dochází většinou při:
Celoživotní riziko alespoň jedné synkopy je vysoké a jistě přesahuje 40 %. Má dva vrcholy výskytu – v dospívání a v pokročilém stáří.
Je to alarmující příznak, který může být buď zcela banální, nebo naopak může svědčit pro závažné, až život ohrožující onemocnění.
Ale i banální synkopy mohou snižovat kvalitu života, pokud k nim dochází často nebo pokud jsou dokonce spojeny s úrazy v důsledku pádů při nečekané ztrátě vědomí.
Jsou to případy, kdy synkopa vzniká za specifických podmínek, mezi něž patří:
Takové synkopy se historicky nazývají vazovagální (neboli reflexní). Některé situační synkopy (např. při polykání, močení nebo defekaci) mají také jasný reflexní charakter.
Při synkopě je podle definice ztráta vědomí krátkodobá a k obnově vědomí dojde většinou dříve, než je nějaká první pomoc poskytnuta. Pokud došlo k pádu ze stoje na zem, je důležité postiženého ponechat několik minut ve vodorovné poloze (ideálně se zvednutými nohami) a nesnažit se ho zvedat. Stejnou polohu je třeba aranžovat, pokud k synkopě došlo vsedě a bez pádu na zem.
Pokud k rychlé obnově vědomí nedochází, nejedná se o synkopu. V takovém případě je především třeba ověřit, zda nejde o oběhovou zástavu, kdy je nutné zahájit kardiopulmonální resuscitaci.
Některé synkopy vyžadují neodkladnou hospitalizaci a léčbu. U jiných stačí jen krátké sledování ve zdravotnickém zařízení s doporučením dalšího vyšetřovacího postupu. Většinu ostatních synkop lze vyšetřovat zcela ambulantně.
Specialistou by měl být vyšetřen každý pacient, který prodělal krátkodobou ztrátu vědomí nezapadající jasně do obrazu výše popsané banální vazovagální synkopy.
Diagnostika a léčba synkopy patří do oboru kardiologie. Pokud se o synkopu nejedná, tedy v situaci, kdy ztráta vědomí není způsobena poruchou cirkulace (s následnou poruchou prokrvením mozku), spadá další vyšetřování a léčba zpravidla do oboru neurologie.
K synkopě může dojít při srdečních arytmiích, kdy je srdeční rytmus buď příliš pomalý (srdeční činnost se může přechodně i úplně zastavovat) nebo naopak nepřiměřeně rychlý (v některých případech i ohrožující život).
K synkopě může dojít, pokud jsou v srdci nebo v plicním řečišti překážky pro proudění krve (např. zúžení chlopně, vrozené vady srdce, nádory srdce, plicní embolie).
Kromě základního klinického vyšetření se provádí vždy EKG a echokardiografie. Použití dalších vyšetřovacích metod se řídí podle klinické úvahy a podle prvotních nálezů tak, aby se stanovila příčina synkopy efektivně a rychle. Mezi tyto metody může patřit mimo jiné: holterovské EKG, zátěžové EKG, test na nakloněné rovině, jícnová echokardiografie, koronarografie, elektrofyziologické vyšetření, CT angiografie nebo magnetická rezonance srdce. Ve vybraných případech je možné implantovat pod kůži hrudníku miniaturní elektronický monitor. Ten slouží k automatickému záznamu abnormalit EKG přímo při synkopě. Je funkční po dobu 3-5 let a má i možnost dálkového sledování.
Pokud jsou příčiny synkopy v samotném srdci, léčí se přímo toto onemocnění. Některé synkopy lze potlačit úpravou medikamentózní léčby. Při pomalém srdečním rytmu lze implantovat kardiostimulátor. Při rychlém srdečním rytmu se zvažuje katetrizační ablace arytmogenního substrátu nebo implantace kardioverteru-defibrilátoru (ICD). Zúžení chlopně lze léčit chirurgicky nebo katetrizačně. Léčba ostatních vzácnějších onemocnění, která se mohou podílet na vzniku synkop, je mimo rámec této stručné kapitoly pro širokou veřejnost.
Pokud se jedná o recidivující vazovagální (reflexní) synkopy, jsou na prvním místě tzv. režimová opatření (vyvarování se vyvolávajících situací, preventivní zaujetí pozice vsedě nebo vleže, speciální manévry s napínáním svalů při prvních předzvěstech synkopy, dostatek tekutin a soli). Pokud při reflexních synkopách dominují poklesy krevního tlaku, je možné podávat léky, které krevní tlak zvyšují. Pokud jsou reflexní synkopy doprovázeny významně pomalým srdečním rytmem (nebo srdeční zástavou), je možné buď implantovat kardiostimulátor, nebo potlačit nevhodně akcentovanou nervovou regulaci srdečního rytmu pomocí speciální katetrizační ablace, tzv. kardioneuroablace.
