Mitrální chlopeň odděluje levou síň od levé komory. Je funkčně anatomickou jednotkou, která je tvořena šesti komponentami a sice: předním a zadním cípem mitrální chlopně, mitrálním prstencem, šlašinkami, papilárními svaly a v neposlední řadě také přilehlou částí levé síně a komory. Všechny tyto komponenty zajišťují správné uzavření mitrální chlopně v průběhu srdeční kontrakce. Za normálních okolností se v průběhu srdeční kontrakce (systoly) vyprazdňuje levá komora do vysokotlakého systému – do aorty. Pokud tomu tak není, vrací se v průběhu srdeční kontrakce část krve do levé síně a tehdy hovoříme o nedomykavosti mitrální chlopně. Aby mohla levá síň pojmout zpětný tok krve, dochází k jejímu zvětšování, tzv. dilataci. Současně se v levé síni zvyšuje tlak, což vede ke zvýšenému tlaku krve a městnání v plicních žilách a vzniku plicní kongesce. Navíc z levé síně následně proudí větší množství krve zpět do levé komory. Na tuto zvýšenou objemovou zátěž levá komora reaguje postupným zvětšováním a posléze i zhoršením své funkce.
Mitrální regurgitace (MR) může vzniknout akutně anebo mnohem častěji je tato vada chronická:
Akutní regurgitace, která je méně častá, vzniká na podkladě zánětu chlopně (endokarditidy), při níž dojde k destrukci cípu/cípů či závěsného aparátu nebo může vzniknout u infarktu myokardu při ruptuře papilárního svalu. Akutní MR zasahuje srdce, které není na stávající situaci připravené, a proto jsou její (hemodynamické) důsledky velmi závažné. Část tepového objemu se vrací do levé síně, která má malou distenzibilitu (roztažitelnost) a při srdeční kontrakci (v systole) proto může tepový objem přecházet do plicních žil. Současně se snižuje dopředný tok a srdeční výdej. Akutní mitrální regurgitace má obvykle závažný klinický průběh a vyžaduje časné řešení.
Chronická MR je mnohem častější a vzniká na podkladě primární nebo sekundární mitrální regurgitace:
Rozlišení mezi primární a sekundární mitrální regurgitací je zásadní, protože každá z nich vyžaduje jiný přístup k léčbě.
Toto onemocnění může probíhat řadu let zcela bez příznaků a v této fázi nemusí být rozpoznáno. Příznaky mitrální regurgitace se pak nejčastěji objevují postupně a pozvolně. Souvisí s objemovým přetěžováním levé komory srdeční, které vede postupně k poklesu její kontraktilní (vypuzovací) schopnosti a městnání krve v plicích. Mezi nejčastější příznaky této vady tedy patří: dušnost, zejména při námaze, později i klidová a noční (nutnost podkládat si více polštářů pod hlavu), únava a nevýkonnost, dále rychlý nebo nepravidelný puls, pocit bušení srdce, bolesti na hrudi a otoky dolních končetin.
Podezření na mitrální regurgitaci může vzniknout náhodně při běžném poslechu srdce při preventivním vyšetřením, kdy je na srdci slyšet typický srdeční šelest anebo na podkladě výše uvedených příznaků a přítomnosti šelestu. Vyšetření jako EKG a rentgen hrudníku s nálezem zvětšení některých srdečních oddílů mohou být také nápomocné při pátrání po diagnóze. Zásadním vyšetřením v diagnostice mitrální regurgitace je transtorakální echokardiografické vyšetření. Toto vyšetření poskytuje většinu informací, které potřebujeme vědět. Podává nám informace o příčině a významnosti mitrální regurgitace, ale i o velikosti a funkcích srdečních oddílů, eventuálně o přítomnosti další přidružené chlopenní vady a informace o velkých cévách. U části pacientů je nutné provést tzv. jícnové echokardiografické vyšetření, které je ještě přesnější než běžné transtorakální vyšetření. Při jícnovém vyšetření je nutné zavést ultrazvukovou sondu do jícnu, protože při pohledu z jícnu, který naléhá těsně na srdce, jsou srdeční struktury zobrazeny přesněji a jasněji než přes hrudní stěnu. V některých situacích doplňujeme i magnetickou rezonanci srdce či vyšetření srdce výpočetní tomografií (CT). U pokročilých významných chlopenních vad, kdy již předpokládáme operační řešení nálezu, provádíme srdeční katetrizaci, která umožňuje podrobné hemodynamické vyšetření srdce i zobrazení a posouzení stavu srdečních cév.
Závisí na celkovém klinickém stavu pacienta, významnosti vady a nálezu při provedených vyšetřeních. Pacienti s málo významnou regurgitací bez významnějších klinických obtíží nemusejí potřebovat žádnou léčbu. Ti, kteří mají významnější formou této chlopenní vady, by měli být pravidelně sledováni kardiologem včetně echokardiografického vyšetření. Léčba závisí i na příčině mitrální regurgitace, tj. jde-li o vadu primární či sekundární, protože každá vyžaduje jiný léčebný přístup.
Všichni pacienti s významnějšími formami mitrální regurgitace by měli být pravidelně sledováni kardiologem včetně pravidelných echokardiografických kontrol.
Pokud není mitrální regurgitace závažná, pacient nemá obtíže a má příznivý echokardiografický nález, nejsou nutná režimová opatření. U pacientů s významnými, zvláště sekundárními vadami a symptomy, pokud jsou léčeni léky na odvodnění v rámci léčby srdečního selhání, jsou nutné pravidelné kontroly hmotnosti, dodržování doporučeného denního příjmu tekutin a pravidelné laboratorní kontroly parametrů ledvinných funkcí, minerálů a laboratorních markerů srdečního selhání. Tito pacienti by měli pravidelně provádět mírnou fyzickou aktivitu a vyhnout se nadměrné zátěži.
U nemocných po kardiochirurgické operaci (plastice/náhradě) mitrální chlopně jsou nutné dodržování prevence a profylaxe infekční endokarditidy, u nemocných s významnou primární mitrální regurgitací je třeba dodržovat pravidla prevence infekční endokarditidy.
