4202011_email_gmail_mail_logo_social_icon.png  4102573_applications_facebook_media_social_icon.png  11244080_x_twitter_elon_musk_twitter_new_logo_icon.png  5296501_linkedin_network_linkedin_logo_icon.png  386762_youtube_video_you_tube_icon.png

Newsletter 10.-11. 2026

PRAGUE-26: Katetrizační trombolýza je u intermediate-high risk plicní embolie superiorní oproti samotné antikoagulaci

Jednou z možností léčby plicní embolie (PE) je katetrizační trombolýza (catheter-directed thrombolysis; CDT), její podání bylo dosud vyhrazeno spíše vysoce rizikovým pacientům. Tým českých autorů v multicentrické randomizované studii PRAGUE-26, publikované v The New England Journal of Medicine, hodnotil použití CDT u pacientů s intermediate-high risk PE (hemodynamicky stabilní, skóre sPESI ≥ 1, dysfunkce pravé komory a zároveň elevace srdečního troponinu nebo natriuretických peptidů). Celkem 558 nemocných ve věku 18–80 let z 11 českých center bylo randomizováno buď k CDT nízkou dávkou alteplázy (celkem 10–20 mg) v kombinaci s antikoagulační léčbou, nebo pouze k antikoagulaci. Události primárního sledovaného end-pointu (kompozit úmrtí ze všech příčin, rekurence PE a kardiorespirační dekompenzace nebo kolapsu během 7 dní od randomizace) nastaly u 0,7 % pacientů ve větvi s CDT ve srovnání s 6,8 % pacientů léčených pouze antikoagulací (RR 0,10; 95% CI 0,02–0,44; p <0,001). Rozdíl byl dán především nižším výskytem kardiorespirační dekompenzace nebo kolapsu. Klinicky významné krvácení nastalo během 7 dní u 4,6 % pacientů v aktivní a u 5,0 % v kontrolní větvi (p = 0,85), závažné krvácení u 1,4 % a 2,2 % (p = 0,54) a intrakraniální krvácení u 0,7 % a 0 % (jedno po skončení infuze během hypertenzní epizody, druhé 5. den v souvislosti s předávkováním nízkomolekulárního heparinu). Během prvních 7 dní nezemřel ve skupině s CDT žádný pacient, v kontrolní skupině zemřeli 4 pacienti. Během 30 dní zemřel ve skupině s CDT jeden pacient. Záchrannou trombolýzu bez události primárního end-pointu dostalo 12 pacientů (4,3 %) ve standardní skupině.

I u pacientů s intermediate-high risk PE se intervenční léčba ukázala jako účinnější než samotná antikoagulace při srovnatelném riziku krvácení během prvního týdne sledování. Rozdíl byl způsoben zejména nižším rizikem kardiorespirační dekompenzace. Studie byla otevřená a ani komise hodnotící klinické příhody nebyla zaslepená. Kardiorespirační dekompenzace však byla definována předem stanovenými objektivními kritérii. Úmrtí byla – i díky dobré dostupnosti záchranné reperfuzní terapie v participujících centrech – vzácná, a případný rozdíl v mortalitě tak nelze s dostatečnou statistickou silou hodnotit. Autoři nicméně upozornili, že značná část pacientů s PE je léčena v menších regionálních nemocnicích, které tyto možnosti často nemají, a prevence kardiorespirační dekompenzace by tam mohla vést i k lepšímu přežití. Implementace intervenčních metod léčby PE do zdravotnického systému by podle nich nemusela být složitá a mohla by využít stávající síť a organizační postupy zavedené při léčbě infarktu myokardu s elevacemi segmentu ST (STEMI).

Zdroj: KROUPA, Josef; RADVAN, Martin; MROZEK, Jan; SLUKA, Martin; JIROUS, Stepan et al. Catheter-Directed Thrombolysis in Intermediate-High–Risk Pulmonary Embolism. Online. New England Journal of Medicine. 2026. ISSN 0028-4793. Dostupné z:https://doi.org/10.1056/nejmoa2608012.

 

Další česká data – studie LARISA: Landiolol kontroloval srdeční frekvenci u pacientů s fibrilací síní a akutním srdečním selháním rychleji než standardní postup

Fibrilace síní (FiS) s rychlou komorovou odpovědí je u pacientů s akutním srdečním selháním se sníženou ejekční frakcí levé komory (EFLK) častá a nemocný se snadno dostává do bludného kruhu další dekompenzace. Tachykardii totiž provází vyšší spotřeba kyslíku myokardem a zkrácení diastolického plnění, a s ním i snížená perfuze koronárních tepen. Podávání betablokátorů akutně dekompenzovaným pacientům se sníženou EFLK je kontroverzní a musí vždy probíhat za úzké monitorace a s ohledem na konkrétního nemocného. Jako výhodná možnost se ovšem jeví ultrakrátce působící vysoce kardioselektivní betablokátor landiolol. V české pilotní studii LARISA byla hodnocena intenzivní kontrola srdeční frekvence pomocí landiololu s přídatným digoxinem. Celkem 40 pacientů s akutním srdečním selháním, EFLK 130/min bylo randomizováno buď k intenzivní protokolované kontrole frekvence landiololem a digoxinem, nebo ke standardnímu postupu. Kontroly srdeční frekvence (trvalé snížení o více než 20 % nebo pod 115/min) dosáhlo po 2 hodinách léčby (primární sledovaný end-point) 80 % vs. 20 % pacientů (p = 0,04) a srdeční frekvenci se za stejnou dobu podařilo snížit o 40 % vs. 23 % (p = 0,045). Doba do dosažení kontroly srdeční frekvence byla ve skupině s landiololem a digoxinem signifikantně kratší (medián 1,5 vs. 4 hodiny; p = 0,016) a tato strategie vedla rovněž k časnější úlevě od dušnosti a ústupu známek plicní kongesce. Krevní tlak klesl ve skupině s landiololem výrazněji, u žádného pacienta se však nerozvinula trvalá hypotenze, progrese srdečního selhání ani jiná nežádoucí příhoda související s léčbou. Po 24 hodinách již byly klinické i hemodynamické výsledky v obou skupinách srovnatelné.

Protokol s podáváním landiololu a přídatného digoxinu u pacientů s akutním srdečním selháním se sníženou EFLK vedl k rychlejší kontrole srdeční frekvence i symptomů a jevil se jako bezpečný. Jeho přínos spočívá především v časné stabilizaci. To je důležité zejména u nemocných, u nichž je elektrická nebo farmakologická kardioverze neúčinná nebo nevhodná a kontrola srdeční frekvence se tak stává primární strategií léčby. Výhodou landiololu je díky ultrakrátkému působení možnost precizní titrace za úzké hemodynamické monitorace, což by mohlo usnadnit jeho použití i u křehčích nemocných. Časná hemodynamická stabilizace pak může otevřít cestu k intervencím vedoucím k dlouhodobé kontrole rytmu. Většina účastníků studie LARISA měla vstupně normotenzní plicní edém bez rozvinutého kardiogenního šoku. Použití landiololu u nemocných s pokročilým akutním srdečním selháním a kardiogenním šokem bude předmětem dalšího výzkumu.

Zdroj: SRAMKO, Marek; BENAK, Ales; TOMAN, Jakub; KLEISSNER, Martin; PAZDERNIK, Michal et al. Landiolol for rate control in decompensated heart failure due to atrial fibrillation: the LARISA trial. Online. European Heart Journal: Acute Cardiovascular Care. 2026, vol. 15, no. 8, s. 622-626. ISSN 2048-8726. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/ehjacc/zuag027.

 

Post hoc analýza studie MINT: Sériově měřený troponin odhalí více než polovinu časných rekurencí infarktu myokardu

Identifikace rekurence infarktu myokardu (IM) v časném období po koronární příhodě je pro management pacienta klíčová. Post hoc analýza studie MINT (srovnávající liberální a restriktivní transfuzní strategii u pacientů s akutním IM a anémií) proto hodnotila, kolik časných rekurencí IM unikne pozornosti ošetřujících lékařů a jaký mají tyto příhody vliv na prognózu. Rutinní sériové měření srdečního troponinu bylo prováděno po dobu 3 dnů od randomizace; centrální zaslepená komise současně zpětně revidovala veškerá vyšetření troponinů během úvodní hospitalizace a případných rehospitalizací do 30 dnů. Z celkem 3 504 účastníků postihla během 30 dnů rekurence IM 7,8 % (n = 275). U 43,3 % ji nahlásilo přímo ošetřující centrum, u 56,7 % byla zachycena až centrálním hodnocením koncentrace troponinu s následnou analýzou klinické dokumentace a EKG v případě abnormálního výsledku. Kardiální i celková mortalita po 30 a 180 dnech byla nejvyšší ve skupině s rekurencí nahlášenou centrem, střední u rekurence zachycené centrálně a nejnižší u pacientů bez rekurence. Nekardiální mortalita se mezi skupinami nelišila. Pacienti s pouze centrálně zachycenou rekurencí měli oproti pacientům bez rekurence vyšší riziko kardiálního úmrtí za 30 dní (RR 1,9; 95% CI 1,0–3,4) i za 180 dní (RR 1,7; 95% CI 1,1–2,7); rozdíl v celkové mortalitě však nebyl statisticky významný (za 30 dní RR 1,4; 95% CI 0,9–2,2). Centrálně zachycené rekurence nastávaly dříve (průměrně 8,7 vs. 15,6 dne), většinou během úvodní hospitalizace, nejčastěji šlo o IM 2. typu.

Více než polovina rekurentních příhod byla zachycena až centrálním hodnocením hladin troponinu a tito pacienti měli oproti osobám bez rekurence téměř dvojnásobné riziko kardiálního úmrtí během prvního měsíce, byť s hraniční statistickou významností. Rekurence IM u nich buď vůbec nebyla rozpoznána, nebo ji ošetřující tým považoval za klinicky nevýznamnou. Toto zjištění je důležité pro výzkumníky, kteří srovnávají různé strategie managementu IM a používají rekurenci IM jako sledovaný end-point. Zařazení sériového měření troponinu do protokolu klinických studií hodnotících léčbu IM pomůže zachytit i méně výrazné příhody, které ošetřující lékaři nepovažují za dostatečně závažné k nahlášení, a odhalit tak případný rozdíl mezi studijními větvemi. Sériové měření troponinu po IM, které současná doporučení u stabilních pacientů nepožadují, by mohlo mít význam i klinický – zejména rekurentní IM 2. typu může být, bez stanovení biomarkeru, přehlédnut. Výsledky ale pocházejí ze specifické populace pacientů s IM a anémií a příčina úmrtí nebyla centrálně adjudikována. Standardizované sériové měření srdečních troponinů by mohlo přinést prognostickou informaci a pomoci se stratifikací pacientů a identifikací těch, kteří by mohli profitovat z intenzivnějšího managementu.

Zdroj: KIM, Sarang; BERTOLET, Marnie; CHAITMAN, Bernard R.; ALEXANDER, John H.; STEG, Philippe Gabriel et al. Recurrent myocardial infarction identified by centralized troponin review: Insights from the MINT trial. Online. American Heart Journal. 2026, vol. 302, s. 107553. ISSN 0002-8703. Dostupné z:https://doi.org/10.1016/j.ahj.2026.107553.

 

POET II: Individualizovaná délka antibiotické léčby infekční endokarditidy zkrátila léčbu o třetinu při srovnatelné bezpečnosti, ale s častějšími relapsy

Doporučená délka antibiotické terapie infekční endokarditidy (IE) postihující levostranné srdeční oddíly je až 6 týdnů. V mezinárodní otevřené studii POET II byla standardní délka léčby 4–6 týdnů srovnávána se strategií, v níž se délka antibiotické terapie řídila klinickou odpovědí. Pacienti s levostrannou IE způsobenou Staphylococcus aureus, Enterococcus faecalis nebo streptokoky byli nejprve léčeni 2–4 týdny a po dosažení klinické stabilizace randomizováni (n = 508) buď k okamžitému vysazení antibiotik, nebo k pokračování léčby do celkové délky 4–6 týdnů. Medián celkové délky antibiotické léčby činil 26 vs. 41 dní. Primární sledovaný end-point účinnosti (počet dní naživu bez antibiotické léčby pro IE nebo bakteriémii během 6 měsíců od randomizace) dosáhl mediánu 183 vs. 169 dní (p <0,001 pro superioritu individualizovaného režimu). Primární sledovaný end-point bezpečnosti (kompozit úmrtí ze všech příčin, neplánované srdeční operace a symptomatických embolických příhod) nastal během 6 měsíců u 8,2 % vs. 10,7 % pacientů (p <0,001 pro non-inferioritu). Relaps IE nebo bakteriémie stejným patogenem se objevil u 5,1 % pacientů v individualizované a u 1,6 % ve standardní větvi (p = 0,04).

Vysazení antibiotické léčby po 2–4 týdnech podmíněné dosažením klinické stabilizace bylo spojeno s vyšším počtem dní naživu bez antibiotik během půl roku od randomizace při non-inferiorní bezpečnosti. Délka antibiotické léčby se zkrátila zhruba o třetinu. Časné vysazení ovšem bylo zatíženo vyšším rizikem relapsu bakteriémie nebo IE. Výsledky byly konzistentní napříč většinou předem specifikovaných podskupin (nativní vs. umělá chlopeň, konzervativní vs. chirurgická management apod.). U pacientů s IE způsobenou E. faecalis však výsledky vyzněly ve prospěch standardní délky léčby. Nábor pacientů s touto etiologií byl ale ukončen před dosažením plánovaného počtu, intervaly spolehlivosti zůstaly široké a autoři pro tuto podskupinu pevné závěry nevyvozují. Ačkoliv byly relapsy v individualizované skupině častější, u většiny pacientů byly nekomplikované a zareagovaly na obnovení antibiotické terapie. Výsledky se vztahují ke stabilizovaným pacientům, kteří přežili akutní fázi onemocnění (podle autorů zhruba polovina nemocných s IE), převážně z Dánska a jen s minimálním zastoupením uživatelů nitrožilních drog.

Zdroj: BUNDGAARD, Henning; PRIES-HEJE, Mia; HJULMAND, Julie; HASSELBALCH, Rasmus; JØRGENSEN, Peter Godsk et al. Response-Tailored or Standard-Duration Antibiotic Treatment for Infective Endocarditis. Online. New England Journal of Medicine. 2026. ISSN 0028-4793. Dostupné z:https://doi.org/10.1056/nejmoa2607887.  

 

Šíře QRS komplexu predikuje u pacientů s akutní myokarditidou klinický výsledek

Rozšířený QRS komplex představuje u řady kardiovaskulárních onemocnění negativní prognostický marker. Jeho význam u akutní myokarditidy hodnotila retrospektivní studie korejských autorů, která analyzovala data 925 pacientů léčených pro akutní myokarditidu v 8 terciárních centrech v letech 2001–2023 (biopticky potvrzenou u 26,7 %). Podle maximální šíře QRS komplexu během hospitalizace byli pacienti rozděleni do tří skupin (120 ms [27,0 %]). Události primárního sledovaného end-pointu (kompozit úmrtí ze všech příčin, implantace mechanické srdeční podpory a transplantace srdce) nastaly během mediánu sledování 37,2 měsíce častěji u pacientů s širším QRS komplexem (adjustovaný HR pro každé prodloužení o 10 ms 1,101; 95% CI 1,049–1,156; p <0,001). Ve skupině s QRS >120 ms byly signifikantně častější než v obou dalších skupinách (přežití bez příhody po jednom roce asi 60 % oproti více než 90 % při QRS

QRS komplex odráží depolarizaci komor. Zánět myokardu, edém nebo jiné difuzní patologie mohou narušit intraventrikulární vedení a prodloužit tak jeho trvání. Šíře QRS komplexu je snadno dostupný údaj, který lze sledovat v čase. Studie ovšem hodnotila maximální šíři QRS během celé hospitalizace, nikoli při přijetí, její hodnotu pro časnou predikci bude proto třeba ověřit. Šíře QRS by mohla sloužit ke stratifikaci rizika a k časné eskalaci terapie u rizikových nemocných, včetně indikace mechanické srdeční podpory. To je o to důležitější, že prognóza nemocných s akutní myokarditidou je velmi variabilní: přibližně polovina pacientů s biopticky potvrzenou myokarditidou se z dysfunkce levé komory zotaví do 6 měsíců, u dalších přetrvává i po odeznění akutní fáze systolická dysfunkce a asi u desetiny se rozvine dilatační kardiomyopatie. Sériové hodnocení EKG by navíc mohlo být použito i při monitoraci léčby; takové využití ale bude třeba ověřit dalším výzkumem.

Zdroj: SON, Jihee; KIM, Jihoon; HONG, David; HYUN, Junho; PARK, Hyukjin et al. Prognostic value of QRS duration in acute myocarditis: insights from a multicentre cohort study. Online. European Heart Journal: Acute Cardiovascular Care. 2026, vol. 15, no. 8, s. 608-617. ISSN 2048-8726. Dostupné z:https://doi.org/10.1093/ehjacc/zuag050.

 

TRIC-I-HF: Intervence trikuspidální regurgitace byla u pacientů se srdečním selháním superiorní oproti konzervativnímu postupu i z hlediska tvrdých klinických end-pointů

Katetrizační plastika trikuspidální chlopně čím dál častěji nahrazuje chirurgickou léčbu. Ve studii TRIC-I-HF bylo hodnoceno její provedení u nemocných s těžkou symptomatickou trikuspidální regurgitací a zvýšeným rizikem dalších příhod srdečního selhání (hospitalizace pro srdeční selhání v předchozím roce, kardiorenální nebo kardiohepatální syndrom). Celkem 360 pacientů (průměrný věk 80 let) z 29 německých center s vysokým objemem výkonů bylo randomizováno v poměru 2:1 buď ke katetrizační plastice v kombinaci s farmakoterapií (v 98 % metodou edge-to-edge, T-TEER), nebo pouze ke standardní farmakoterapii. První hierarchický primární sledovaný end-point (úmrtí ze všech příčin, hospitalizace pro srdeční selhání a zlepšení skóre kvality života KCCQ o ≥15 bodů po jednom roce) byl hodnocen pomocí win ratio, které dosáhlo 2,42 ve prospěch intervence (95% CI 1,76–3,33; p <0,001). Kaplan-Meierův odhad přežití bez hospitalizace pro srdeční selhání (druhý primární end-point) činil po třech letech od randomizace 52,4 % v intervenované a 21,0 % v konzervativní větvi (HR 0,40; 95% CI 0,29–0,55; p <0,001). K separaci křivek došlo záhy po zákroku a počet pacientů, které je nutné léčit pro zabránění jednomu úmrtí nebo hospitalizaci za první rok, byl v post hoc analýze 4. Závažné nežádoucí příhody se během 30 dní od zákroku vyskytly u 5,9 % intervenovaných nemocných.

Katetrizační výkon byl v této rizikové populaci s vysokou pravděpodobností dalších dekompenzací srdečního selhání spojen nejen s lepší prognózou, ale také s uspokojivou procedurální bezpečností a dlouhodobou redukcí tíže trikuspidální regurgitace; zákroky ovšem prováděla zkušená centra. Benefit intervenční strategie se tak neomezoval na zlepšení kvality života, jak naznačovala předchozí evidence, ale projevil se i v tvrdých klinických end-pointech – především v hospitalizacích pro srdeční selhání a naznačeně i v mortalitě (tříletá mortalita HR 0,62; 95% CI 0,40–0,96). Autoři to vysvětlují tím, že oproti předchozím randomizovaným studiím zařadili pacienty v pokročilejším stadiu onemocnění s vyšším rizikem příhod [hospitalizace pro srdeční selhání v předchozím roce u 55 % vs. 23,8 % ve studii TRILUMINATE a 40,3 % ve studii Tri.Fr; roční mortalita v kontrolní větvi 17,5 % vs. 8 % (TRILUMINATE), resp. 5,4 % (Tri.Fr)], u nichž se přínos výkonu mohl projevit výrazněji, a dále vysokou zkušeností operatérů. Výsledky se tak vztahují především k pacientům léčeným ve zkušených centrech a s vysokým rizikem dalších příhod srdečního selhání. Studie byla otevřená, což se mohlo promítnout do hodnocení kvality života. Druhý primární end-point však tvořily výhradně tvrdé příhody. Tříleté sledování zatím dokončila jen zhruba pětina pacientů, odhady pro toto období jsou proto zatíženy větší nejistotou. Studie TRIC-I-HF zároveň navazuje na analýzu registru EuroTR z minulého čísla newsletteru: zatímco ta na observačních datech ukázala význam souběžné mitrální regurgitace pro prognózu pacientů podstupujících T-TEER, TRIC-I-HF je první randomizovanou studií, ve které se přínos katetrizační léčby trikuspidální regurgitace projevil i na hospitalizacích pro srdeční selhání a s naznačeným vlivem na mortalitu.

Zdroj: HAUSLEITER, Jörg; STOCKER, Thomas J.; GEISLER, Tobias; LURZ, Philipp; ROTTBAUER, Wolfgang et al. Tricuspid-Valve Intervention in Heart Failure. Online. New England Journal of Medicine. 2026, vol. 395, no. 14, s. 1363-1373. ISSN 0028-4793. Dostupné z:https://doi.org/10.1056/nejmoa2606934.

 

Připraveno s nezávislou podporou společností:

Logo-Roche_web.png
BI_logo_new.jpg
novartis_black.png
Bayer-naweb-2018.png