Betablokátory patří mezi základní pilíře léčby pacientů se srdečním selháním s redukovanou ejekční frakcí levé komory (HFrEF). U pacientů s normální ejekční frakcí levé komory (EFLK) po infarktu myokardu (IM) je však situace nejasná. Podle recentně publikované meta-analýzy dat na úrovni jednotlivých pacientů z pěti randomizovaných klinických studií nenesou betablokátory u těchto nemocných klinický benefit. Meta-analýza zařadila pacienty s EFLK minimálně 50 % po recentním akutním IM, kterým byly podávány buď betablokátory, nebo placebo. Zařazeni byli pouze pacienti bez jiné indikace k užívání betablokátorů (n= 17 801). Události primárního sledovaného parametru (kompozit úmrtí ze všech příčin, IM a srdečního selhání) nastaly během mediánu sledování 3,6 let u 8,1 % v betablokátorové a u 8,3 % v kontrolní větvi (HR 0,97; 95 % konfidenční interval [CI] 0,87 - 1,07; P = 0,54), celkem zemřelo 335 vs. 326 pacientů (HR 1,04; 95 % CI 0,89-1,21). Statisticky rozdílné nebylo ani srovnání pro IM (HR 0,89; 95 % CI 0,77-1,03) a srdeční selhání (HR 0,87; 95 % CI 0,64-1,19).
Ačkoliv jednotlivé randomizované klinické studie (REBOOT, BETAMI, DANBLOCK, CAPITAL-RCT, REDUCE-AMI) přinášely do jisté míry konfliktní výsledky při různých primárních sledovaných parametrech (s pozitivním výsledkem v BETAMI a DANBLOCK), analýza dat na úrovni jednotlivých pacientů po unifikaci cílů již benefit betablokátorů v této populaci neprokázala. EFLK představuje silný prognostický faktor jak u pacientů po IM, tak u pacientů se srdečním selháním. Pacienti se zachovalou EFLK bez jiné indikace betablokátorů pravděpodobně prodělali méně závažný IM s menší reziduální myokardiální fibrotizací než ti, u kterých je EFLK snížená. Právě jizvy přitom tvoří významný arytmogenní substrát a mohou být příčinou rozvoje fibrilace komor a náhlé srdeční smrti, před kterou betablokátory do jisté míry chrání. Efekt betablokátorů proto může být v této populaci slabší než při HFrEF.
Zdroj: KRISTENSEN, Anna Meta Dyrvig; ROSSELLO, Xavier; ATAR, Dan; YNDIGEGN, Troels; KIMURA, Takeshi et al. Beta-Blockers after Myocardial Infarction with Normal Ejection Fraction. Online. New England Journal of Medicine. 2026, vol. 394, no. 6, s. 540-550. ISSN 0028-4793. Dostupné z: https://doi.org/10.1056/nejmoa2512686. [cit. 2026-04-08].
Stanovení koncentrace vysoce senzitivních srdečních troponinů (hs-cTn) je zlatým standardem v diagnostice infarktu myokardu. Mezi jednotlivými imunochemickými metodami ale panují značné rozdíly jak v cut-off hodnotách, tak v senzitivitě a specificitě daného testu. Jedním z nejnovějších stanovení je vysoce senzitivní srdeční troponin-T šesté generace (TnT hs Gen 6; systém Elecsys). Použití tohoto testu hodnotila skupina německých autorů. Studie zahrnovala celkem 1415 pacientů, kteří byli vyšetřeni na urgentním příjmu s podezřením na IM bez elevací ST-úseku (NSTEMI). Diagnostická výkonnost testu byla porovnávána s běžnými cut-off hodnotami na základě ESC 0/1hodinového algoritmu. NSTEMI byl potvrzen u celkem 12,1 % pacientů v souboru. Test TnT hs Gen 6 ve studii prokázal výbornou diskriminační schopnost s hodnotou AUC 0,87 v čase příjmu a AUC 0,91 po jedné hodině. Při zapojení standardních cut-off hodnot podle ESC 0/1hodinového algoritmu (
TnT hs Gen 6 tak přinesl vysokou diagnostickou přesnost v diagnostice nebo vyloučení NSTEMI a kromě toho nabídl významnou prediktivní hodnotu pro roční mortalitu a MACE, vše na pozadí v evropském prostředí široce etablovaného ESC 0/1hodinového algoritmu. Oproti starším esejím nabídla detekci už od velmi nízkých koncentrací. Studie sledovala neselektovanou populaci ve velké fakultní nemocnici, která odpovídá běžné klinické praxi. NSTEMI bylo možné bezpečně vyloučit u 54,3 % pacientů v souboru, roční mortalita v této skupině nepřesáhla 1 % a jako falešně negativní se nakonec ukázali jen 4 pacienti, všichni s NSTEMI 2. typu (dvakrát na základě supraventrikulární tachykardie, jednou hypertenzní krize, jednou fibrilace síní [FiS]). Jako pozitivní bylo identifikováno 16,5 % pacientů v kohortě, NSTEMI byl potvrzen u 12,1 %. Observační skupina se středně zvýšeným TnT hs zahrnovala 29 % pacientů, což je srovnatelné s předchozími esejemi. Roční mortalita těchto nemocných nicméně přesáhla 7,1 %, což ukazuje na rizikový profil této populace a nutnost intenzivnějšího dlouhodobého léčebného managementu, bez ohledu na případné potvrzení nebo vyloučení NSTEMI v akutní fázi.
Zdroj: VÖLSCHOW, Ben; STRAUSS, Bianca; SÖRENSEN, Nils Arne; THIESSEN, Niklas; LEHMACHER, Jonas et al. Diagnostic validation of a novel high-sensitivity cardiac troponin T assay. Online. European Heart Journal: Acute Cardiovascular Care. 2026. ISSN 2048-8726. Dostupné z:https://doi.org/10.1093/ehjacc/zuag044. [cit. 2026-04-27].
Primární perkutánní koronární intervence (PCI) je základem léčby infarktu myokardu s elevacemi ST-úseku (STEMI). Její častou komplikací je distální embolizace tromby, následovaná mikrovaskulární obstrukcí a sníženou perfuzí myokardiální tkáně. Skupina kanadských výzkumníků proto testovala intrakoronární podání rekombinantního tkáňového aktivátoru plasminogenu (alteplázy) během PCI s teoretickým záměrem redukce mikrovaskulární trombotické obstrukce bez zvýšení rizika systémového krvácení. V multicentrické, dvojitě zaslepené studii bylo celkem 210 účastníkům se STEMI s vysokou trombotickou náloží podáno přímo do koronární tepny pomocí aplikačního katétru ihned po zajištění anterográdní reperfuze buď 10 mg, nebo 20 mg alteplázy či placebo. Primární sledovaný parametr zahrnoval události MACE během 30 dní od zákroku (úmrtí z kardiovaskulárních příčin, opakování IM, kardiogenní šok nebo nově vzniklé srdeční selhání) a dále myokardiální blush grade 0/1, distální embolizaci a nedosažení alespoň 50% snížení ST-elevací v čase 30 minut po PCI. Události primárního sledovaného parametru nastaly u 53,3 % ve sdružených alteplázových větvích a u 52,9 % kontrol (relativní riziko [RR] 1,0; 95 % CI 0,76-1,31; p> 0,99). Tyto výsledky byly konzistentní napříč všemi jeho komponentami. Zároveň nebyl zaznamenán rozdíl závislý na dávce podávané alteplázy. Závažné nebo klinicky významné krvácení postihlo jen jednoho pacienta (ze skupiny s 20 mg alteplázy). Pacienti, kterým byla aplikována altepláza, vykázali hraničně statisticky nesignifikantní trend k častější fibrilaci komor během podávání látky (10,2 % vs. 1,4 %; RR 6,86; 95 % CI 0,91-52,4; p = 0,06). Všechny fibrilace komor byly úspěšně defibrilovány.
Mikrovaskulární obstrukce po PCI omezuje účinnost tohoto zákroku, intrakoronární podání malé dávky alteplázy ale nevedlo ke klinickému benefitu. Již v minulosti přitom byla za účelem omezení distální embolizace testována celá řada technik, včetně aspirační trombektomie. Úspěšná však dosud nebyla žádná. Teoretická výhoda intrakoronárního podání alteplázy je, že látka může působit i přímo v mikrovaskulárním prostředí, a kromě rozpouštění embolů také interferovat přímo s endotelem. V praxi se tato hypotéza nicméně na klinicky významné úrovni nepotvrdila. Autoři si toto selhání vysvětlují kombinací několika vlivů – indukce intramyokardiálního krvácení, možnosti paradoxního protrombogenního vlivu posílením vzniku trombinu a aktivací destiček a zvýšeným rizikem koronárních komplikací.
Zdroj: MEHTA, Shamir R.; PINILLA-ECHEVERRI, Natalia; TIONG, Denise; KOVALOVA, Tanya; SHETH, Tej et al. Intracoronary Low-Dose Recombinant Tissue Plasminogen Activator in Primary PCI for ST-Segment Elevation Myocardial Infarction and Large Thrombus Burden. Online. JACC. 2026, vol. 87, no. 3, s. 238-248. ISSN 0735-1097. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.jacc.2025.10.008. [cit. 2026-04-10].
Ačkoliv by intuitivní tendence mohla vést k nedoporučení kávy pacientům s fibrilací síní (FiS), podle studie DECAF je situace spíše opačná. V randomizované, multicentrické studii bylo zahrnuto celkem 200 pacientů (konzumujících vstupně průměrně 7 šálků kávy týdně) s perzistentní FiS nebo flutterem síní, kteří měli podstoupit elektrickou kardioverzi. Pacienti byli rozřazeni do dvou větví; do větve s pravidelnou konzumací kávy (alespoň 1 šálek denně), a do větve s úplnou abstinencí od kofeinu (vyvarování se kávy, včetně bezkofeinové, a dalších produktů s obsahem kofeinu) po dobu 6 měsíců. Zatímco v kofeinové větvi zůstala konzumace na 7 šálcích denně, v abstinenční větvi klesla na 0. Klinicky detekovaná rekurence FiS nebo flutteru nastala během půl roku u 47 % v kofeinové a u 64 % v abstinenční skupině (HR 0,61; 95 % CI 0,42-0,89; p = 0,01), podobná byla situace pro rekurenci pouze FiS. Míra nežádoucích účinků byla v obou skupinách srovnatelná. Pacienti z konzumační větve ale spotřebovali více cukru na slazení nápojů.
Konzumace průměrně jednoho šálku kávy denně tak byla spojena s nižším rizikem rekurence arytmie po kardioverzi pro perzistentní FiS nebo flutter. Tento závěr byl do jisté míry překvapivý, protože obecně panuje spíše představa, že káva působí proarytmogenně. Na druhou stranu ho podporují i dosavadní observační data – podle většiny z nich měla káva neutrální nebo pozitivní efekt na riziko arytmií a podle některých byl tento efekt vyjádřen pouze při konzumaci kávy s obsahem kofeinu a mizel při pití kávy bezkofeinové. Studie DECAF zařadila pouze dospělé, kteří již v minulosti kávu konzumovali. Přesto je podle autorů pozorovaný výsledek na základě tvaru separačních křivek spojen s prospěšností kávy jako takové, spíše než se zamezením negativnímu efektu z náhlého vysazení kofeinu. Kofein v běžných koncentracích inhibuje adenosinové receptory. Přitom právě adenosin působí excitačně na sympatikus, zkracuje délku refrakterity v síních, potencuje ektopické spouštěče a mohl by být zodpovědný za indukci FiS. Dalším mechanismem účinku může být i diuretické působení. Káva navíc kromě kofeinu obsahuje celou řadu antioxidantů a dalších pozitivně působících látek.
Zdroj: WONG, Christopher X.; CHEUNG, Christopher C.; MONTENEGRO, Gabrielle; OO, Hannah H.; PEÑA, Isabella J. et al. Caffeinated Coffee Consumption or Abstinence to Reduce Atrial Fibrillation: The DECAF Randomized Clinical Trial. Online. JAMA. 2026, vol. 335, no. 4, s. 317. ISSN 0098-7484. Dostupné z: https://doi.org/10.1001/jama.2025.21056. [cit. 2026-04-10].
Pacienti s těžkou mitrální regurgitací často nejsou únosní kardiochirurgického výkonu a riziková u nich může být také katetrizační edge-to-edge plastika mitrální chlopně (mTEER). Novou alternativou pro ně může být perkutánní katetrizační transseptální náhrada mitrální chlopně (TMVR). Použití tohoto systému (SAPIEN M3) u celkem 299 symptomatických nemocných (medián věku 77 let) se středně těžkou až těžkou a těžkou mitrální regurgitací, kteří nebyli kandidáti chirurgického zákroku ani mTEER, sledovala pilotní, multicentrická, jednoramenná studie. Vstupní průměrné Society of Thoracic Surgeons (STS) skóre 30denní mortality souboru bylo 6,6 %. Události primárního sledovaného parametru (kompozit úmrtí ze všech příčin a hospitalizace pro srdeční selhání) nastaly během ročního sledovaného období u 25,2 % pacientů, což bylo signifikantně nižší, než byl prespecifikovaný performační práh 45 % (p <0,0001). Tento práh přitom vychází z odhadovaného efektu prosté farmakoterapie. Zároveň nedošlo k žádným periprocedurálním úmrtím a nenastaly ani žádné případy hemodynamicky významné obstrukce výtokového traktu levé komory (LVOT) nebo nutnosti konverze na chirurgický zákrok. Lehké nebo nižší mitrální regurgitace se po roce povedlo dosáhnout u 96 % intervenovaných, pacienti zároveň hlásili symptomatickou úlevu a vyšší kvalitu života. Mezi nežádoucí příhody spojené se zařízením patřila trombóza chlopně (6,7 %), nutnost reimplantace chlopně (6,4 %) a hemolýza vyžadující intervenci (7,1 %).
Provedení TMVR tak redukovalo tíži mitrální regurgitace a bylo signifikantně účinnější než odhadovaný efekt prosté farmakoterapie. Pacienti vykazovali pozitivní remodelaci levé komory a úpravu hemodynamických parametrů (tepový objem, srdeční index), naopak nedošlo k navýšení transmitrálního gradientu. Výhodou systému je také možnost provedení reintervence s perkutánním transseptálním zavedením chlopně do chlopně. Zákrok byl zároveň zatížený nízkým rizikem komplikací nebo úmrtí (30denní celková mortalita 0,7 %, roční 13,9 %). Riziko událostí primárního sledovaného parametru při prosté konzervativní terapii je přitom značné a v různých studiích se pohybuje až kolem 50 %. Systém TMVR tak může do budoucna představovat alternativu k chirurgickému zákroku nebo mTEER, jeho skutečný efekt bude ale třeba ověřit i v randomizované studii. Zároveň bude třeba také stanovit optimální antikoagulační režim.
Zdroj: GUERRERO, Mayra E; DANIELS, David V; MAKKAR, Raj R; THOURANI, Vinod H; ASCH, Federico M et al. Percutaneous transcatheter valve replacement in individuals with mitral regurgitation unsuitable for surgery or transcatheter edge-to-edge repair: a prospective, multicountry, single-arm trial. Online. The Lancet. 2025, vol. 406, no. 10519, s. 2541-2550. ISSN 0140-6736. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/s0140-6736(25)02073-2. [cit. 2026-04-10].
Středně těžká až těžká plicní embolie (PE) je stále častěji řešena pomocí katetrizačních metod. Mezi hlavní přístupy patří mechanická trombektomie (MT) a lokální katétrová trombolýza (catheter-directed thrombolysis, CDT). Data pro jejich srovnání jsou ale omezená. Skupina amerických výzkumníků proto retrospektivně hodnotila data z databáze NRD (National Readmission Database) metodou párování na základě propensity skóre. Analýza zahrnula dospělé pacienty s primární diagnózou PE, kteří podstoupili buď MT (n=7376), nebo CDT (n=7355). Provedení MT bylo spojeno s vyšším rizikem úmrtí za vstupní hospitalizace (4,4 % vs. 3,4 %, odds ratio [OR] 1,31; 95 % CI 1,01-1,68; p = 0,04) a závažného krvácení (6,3 % vs. 3,6 %; OR 1,79; 95 % CI 1,39–2,32; p <0,001). Mortalita po propuštění byla sice srovnatelná, pacienti po MT ale častěji vyžadovali rehospitalizaci. Vedlejším závěrem práce bylo, že oba typy výkonů provedených ve vysokoobjemových centrech byly spojeny s nižší mortalitou a nižším rizikem vážného krvácení, než výkony provedené v centrech nízkoobjemových a zároveň se měl rozdíl mezi MT a CDT tendenci ve vysokoobjemových centrech stírat.
Autoři si horší výsledky pacientů po MT vysvětlují zejména rizikem fragmentace trombu s distální embolizací do plicního řečiště během zákroku. Vliv může mít rovněž vyšší riziko krvácení u MT. MT také vyžaduje použití robustnějších katétrů (16-24 Fr vs. typicky 4-8 Fr) s vyšším potenciálním rizikem mechanického poškození, zejména v případě méně zkušeného operatéra. Paradoxem je, že MT bývá někdy volena u nemocných s vyšším rizikem krvácení, u kterých se klinici obávají podat trombolýzu – i podle výše uvedených závěrů by ale právě MT mohla být z hlediska krvácení rizikovější. Přiznávají nicméně, že kvůli omezenému množství údajů dostupných v databázi nemuselo být párování na základě propensity skóre zcela srovnatelné a do budoucna bude třeba provést randomizovanou studii.
Zdroj: MAJMUNDAR, Monil; MAJMUNDAR, Vidit; BHAT, Vivek; PATEL, Kunal N; PARMAR, Gaurav et al. Endovascular mechanical thrombectomy vs. catheter-directed thrombolysis in pulmonary embolism: insights from the National Readmission Database. Online. European Heart Journal: Acute Cardiovascular Care. 2025, vol. 14, no. 12, s. 711-719. ISSN 2048-8726. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/ehjacc/zuaf110. [cit. 2026-04-10].
Připraveno s nezávislou podporou společností:
