Inhibitory PCSK9 blokují v játrech degradaci receptoru pro LDL-cholesterol (LDL-C) a nepřímo tím zvyšují jeho vychytávání z krevního oběhu. Předchozí studie prokázaly, že zlepšují prognózu pacientů s familiární hypercholesterolémií, s anamnézou infarktu myokardu (IM) a cévní mozkové příhody (CMP) nebo pacientů se symptomatickým onemocněním periferních tepen, kteří konvenční léčbu netolerovali nebo nedosahovali cílových hladin LDL-C. V recentně publikované multicentrické studii VESALIUS-CV byl evolokumab podáván v rámci primární prevence nad rámec běžné hypolipidemické léčby rizikovým pacientům (s potvrzeným aterosklerotickým onemocněním srdce a cév (ASKVO)1 nebo diabetem mellitem) se vstupní koncentrací LDL-C nad 2,33 mmol/l. Celkem 12 257 pacientů bez anamnézy IM nebo CMP bylo randomizováno buď k evolokumabu v dávce 140 mg jednou za 14 dní, nebo k placebu. Studie sledovala výskyt dvou primárních end-pointů – tříbodového MACE (3-MACE, složeného z úmrtí z důvodu ischemické choroby srdeční, IM a ischemické CMP) a čtyřbodového MACE (4-MACE, doplněno o revaskularizaci z důvodu ischémie). Události 3-MACE nastaly během mediánu sledování 4,6 roku u 6,2 % pacientů v intervenční skupině vs. u 8,0 % v placebové větvi (HR 0,75; 95% CI 0,65-0,86; p <0,001). Události 4-MACE byly popsány u 13,4 % ve větvi s evolokumabem vs. 16,2 % v placebové skupině (HR 0,81; 95% CI 0,73-0,89; p <0,001). V otázce bezpečnosti nebyl mezi skupinami významný rozdíl. Medián koncentrace LDL-C po 48 týdnech sledování dosáhl v evolokumabové větvi hodnoty 1,16 mmol/l (medián vstupní hodnoty LDL-C byl v obou skupinách 3,15 mmol/l).
Přidání evolokumabu ke standardní hypolipidemické medikaci redukovalo v populaci kardiovaskulárně rizikových pacientů riziko příhod 3-MACE o čtvrtinu, riziko příhod 4-MACE o téměř pětinu a riziko izolovaného IM o 36 %. Tento efekt byl pozorován na pozadí již užívané hypolipidemické léčby – většina nemocných měla již vstupně vysoké dávky statinů buď samostatně, nebo v kombinaci s jinými preparáty. Účinek evolokumabu byl konzistentní bez ohledu na další užívanou léčbu. Studie VESALIUS-CV potvrdila, že přítomnost ASKVO představuje kontinuum rizika a z účinné léčby benefitují nejen pacienti, kteří již prodělali nějakou z významných kardiovaskulárních příhod, ale také osoby, s již vyjádřenými kardiovaskulárními rizikovými faktory. Zda z inhibitorů PCSK9 budou profitovat i méně rizikoví nemocní se zvýšeným LDL-C bude předmětem dalšího výzkumu.
Zdroj: BOHULA, Erin A.; MARSTON, Nicholas A.; BHATIA, Ajay K.; DE FERRARI, Gaetano M.; LEITER, Lawrence A. et al. Evolocumab in Patients without a Previous Myocardial Infarction or Stroke. Online. New England Journal of Medicine. 2026, vol. 394, no. 2, s. 117-127. ISSN 0028-4793. Dostupné z: https://doi.org/10.1056/nejmoa2514428. [cit. 2026-02-20].
Modifikace životního stylu představuje základní pilíř preventivní kardiologie, nicméně jejich uplatnění v běžné populaci naráží na četná omezení. Podle recentně publikované meta-analýzy dat individuálních účastníků prospektivních randomizovaných studií mají ale smysl i drobné a realistické změny v pohybovém stereotypu. Autoři studie hodnotili přínos prodloužení doby pohybu o 5 nebo o 10 minut středně až vysoce intenzivní fyzické aktivity, respektive vliv redukce času stráveného v sedě o půl hodiny až hodinu denně. Hodnotili data ze sedmi kohort z Norska, Švédska a USA (n=40 327; 4895 úmrtí), ve kterých byla fyzická aktivita měřená pomocí chytrých zařízení, a dále o data z databáze UK Biobank (n=94 719; 3487 úmrtí). Navýšení denní aktivity o 5 minut středně až vysoce náročné fyzické aktivity vedlo v sedmi kohortách u nejméně aktivního kvintilu k prevenci až 6 % úmrtí (95% CI 4,3–7,4), v celé populaci s výjimkou nejaktivnějšího kvintilu potom k prevenci až 10 % úmrtí (95% CI 6,3–13,4). Snížení času vsedě o 30 minut zabránilo v nejméně aktivním kvintilu 3 % úmrtí (95% CI 2,0–4,1) a v celé populaci kromě nejaktivnějšího kvintilu až 7,3 % úmrtí (95% CI 4,8–9,6). Data z UK Biobank vykazovala stejný trend, míra efektu ale byla nižší, pravděpodobně kvůli disproporční participaci zdravých dobrovolníků. Limitací studie je skutečnost, že je dostatečně robustní pouze pro participanty starší 40 let.
I relativně malé navýšení fyzické aktivity, dle publikovaných výsledků, vedlo až k desetinové redukci mortality. Intenzivnější fyzická aktivita přitom byla účinnější než pouhé omezení sedavého životního stylu. Z dostupných dat víme, že intervence ke snížení sezení v zaměstnání mohou snížit během 8hodinové pracovní doby čas strávený v sedě o 40 až 100 minut. Intervence namířené k mobilizaci seniorů vedou ke snížení času vsedě asi o 45 minut. Půlhodinové navýšení by tak podle autorů studie mohlo být relativně snadno dosažitelné. Efektivnější je nicméně přidání středně až vysoce intenzivní aktivity, mezi kterou byla ve studii počítána i prostá chůze o rychlosti 4–5 km/hod.
Zdroj: EKELUND, Ulf; TARP, Jakob; DING, Ding; SANCHEZ-LASTRA, Miguel Adriano; DALENE, Knut Eirik et al. Deaths potentially averted by small changes in physical activity and sedentary time: an individual participant data meta-analysis of prospective cohort studies. Online. The Lancet. 2026, vol. 407, no. 10526, s. 339-349. ISSN 0140-6736. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/s0140-6736(25)02219-6. [cit. 2026-02-20].
V oblasti léčby fibrilace síní dosáhly ablační techniky značného vývoje. Avšak ablace komorových arytmií v souvislosti s přítomností fibrózních změn myokardu dosud zůstávala bez většího technologického pokroku. Ablace komorové tachykardie (VT) podmíněné jizevnatým substrátem je technicky náročná, mimo jiné vzhledem k omezené penetraci ablační léze do jizevnaté tkáně. Nová metoda ablace pulzním polem (PFA) o vysokém napětí se vyznačuje silnou tkáňovou penetrací, zároveň ale využívá krátké pulzy o nízké energii, které nezpůsobují přílišné zahřátí tkáně. Tento systém byl testován v pilotní bicentrické studie VCAS s českou účastí u pacientů s VT související s přítomností jizvy jak ischemické, tak neischemické etiologie. Zařazeno bylo 26 pacientů, u kterých bylo na základě navigace pomocí elektrické impedance provedeno 5 aplikací krátkých (10 kV). Aplikace byla synchronizovaná s QRS komplexy. Pacienti bez anamnézy předchozí kardiovaskulární operace podstoupili epikardiální mapování před i po výkonu ke zhodnocení prostoupení ablačních lézí stěnou komorového myokardu. Průměrná počáteční ejekční frakce levé komory byla v souboru 32 %, anamnézu arytmické bouře mělo 42 % pacientů. Předchozí ablaci pro VT podstoupilo 42 % účastníků prezentované studie. Periprocedurální úspěšnost intervence byla popsána u 92 % jedinců. Procedura (s mediánem trvání 31 minut) si vyžádala provedení průměrně 21 ablačních lézí.
VT byla před provedením ablace indukována u 14 ze 16 pacientů, u kterých bylo toto vyšetření prováděno, po ablaci pouze u 1 pacienta (p <0,001). Tzv. high-density epi-endokardiální voltážová mapa byla provedena u 10 pacientů. U 9 pacientů byla ablována pouze endokardiální oblast myokardu a u všech z nich bylo dosaženo transmurální tkáňové homogenizace (tudíž dosažení „elektricky stabilnějšího myokardu“).
Absence rekurence VT/fibrilace komor (VF) nebo výbojů implantabilního kardioverteru-defibrilátoru bylo během půlročního sledování dosaženo u 81,8 % pacientů. Provedení zákroku rovněž vedlo ke snížení zátěže VT/VF a to o 98 %. Nežádoucí příhody se v průběhu 180 dní od zákroku vyskytly u tří pacientů (kardiogenní šok, hospitalizace pro srdeční selhání a retroperitoneální krvácení).
Ačkoliv je ablace VT související s přítomností jizevnaté tkáně velmi náročná, pokud je dosaženo dobrého výsledku, signifikantně se tím zlepšuje prognóza pacientů. Přesto je v reálné klinické praxi ablace často zvažována až po selhání jednoho či více antiarytmik. Ve studii VCAS bylo pomocí PFA dosaženo dobrého ablačního výsledku u naprosté většiny pacientů. Transmurální homogenizace přitom bylo dosaženo i u pacientů s provedením ablace pouze v endokardiálním rozsahu. Úspěšnost metody byla srovnatelná jak u pacientů s anamnézou předchozího ablačního výkonu, tak u těch, kteří jej podstoupili poprvé. Z hlediska bezpečnosti byly nežádoucí příhody konzistentní s profilem ošetřované populace. Žádná příhoda nebyla přímo spojená s vlastní aplikací energie (ve smyslu CMP, TIA, koronárního spasmu nebo poranění nervus phrenicus). Po podání pulzního pole byla patrná hemolýza, žádný pacient ale nevyžadoval náhradu funkce ledvin.
Zdroj: REDDY, Vivek Y.; KORUTH, Jacob S.; PEICHL, Petr; PETRU, Jan; FUNASAKO, Moritoshi et al. High-Voltage Focal Pulsed Field Ablation to Treat Scar-Related Ventricular Tachycardia: The First-in-Human VCAS Trial. Online. Circulation. 2025, vol. 152, no. 24, s. 1691-1704. ISSN 0009-7322. Dostupné z: https://doi.org/10.1161/circulationaha.125.077025. [cit. 2026-02-22].
Optimální management pacientů po koronárním bypassu (CABG) se selháním štěpu pro signifikantní stenózu je stále předmětem diskuzí. Dosavadní konsensus v této situaci doporučuje provedení perkutánní koronární intervence (PCI) nativní přemostěné tepny. Ten se ovšem zakládá pouze na výsledcích observačních studiích. V recentně publikované randomizované, multicentrické, evropské studii PROCTOR byla u 220 pacientů srovnávaná PCI nativní přemostěné tepny s PCI štěpu z vena saphena (SVG). Všichni pacienti byli k intervenci indikováni multidisciplinárním týmem. Události primárního sledovaného end-pointu (kompozit úmrtí ze všech příčin, nefatálního infarktu myokardu, IM v cílovém povodí a koronární revaskularizace v cílovém povodí) byly během jednoho roku sledování zaznamenány u 34 % pacientů s PCI nativní koronární tepny vs. u 19 % s PCI SVG (HR 2,14; 95% CI 1,25–3,65; p = 0,006). Rozdíl byl pozorován zejména u IM v cílovém povodí (HR 2,12; 95% CI 1,08–4,17; p = 0,029) a u nutnosti revaskularizace v cílovém povodí (HR 2,19; 95% CI 1,02–4,72; p = 0,044). Celková mortalita byla u obou skupin srovnatelná (p = 0,472). IM v souvislosti s PCI se vyskytl u 13 % pacientů s PCI nativní koronární tepny a jen u 1 % s PCI SVG (HR 14,85; 95% CI 1,95–112,96; p = 0,009).
Pacienti po CABG se stenózou štěpu jsou často starší, s větším množstvím komorbidit a s nepříznivým anatomickým nálezem na koronárních tepnách. Dosavadní doporučení preferovala PCI nativní koronární tepny. Studie PROCTOR přinesla opačný závěr. Tento rozpor si autoři vysvětlují tím, že všichni zařazení pacienti museli být k intervenci indikovaní multidisciplinárním týmem. Zároveň musel tým rozhodnout, že pacienti mohou být indikováni k oběma studovaným přístupům. Léze nativní koronární tepny byla navíc většinou charakteru komplexní chronické totální okluze (CTO), zatímco v dřívějších studiích tvořili většinu souborů pacienti s méně komplexním koronárním nálezem. PCI štěpu byla oproti PCI nativní tepny superiorní taktéž ve smyslu statisticky významně menšího výskytu periprocedurálního IM. PCI nativní tepny totiž často musí překonat vysoce kalcifikované léze, a je tudíž zatížena vysokým rizikem lokální ischemie i distálních embolizací. Ve skupině s PCI nativní tepny byly taktéž častěji nutné výkony s aplikací více stentů, ústící ve vyšší celkovou délku stentů těchto pacientů. Zajímavé budou výsledky dlouhodobého sledování pacientů ze studie PROCTOR.
Zdroj: DE WINTER, Ruben W.; HOEK, Roel; WALSH, Simon J.; HANRATTY, Colm G.; SPRENGERS, Ralf W. et al. PCI of Native Coronary Artery vs Saphenous Vein Graft After Prior Bypass Surgery. Online. JACC. 2026, vol. 87, no. 3, s. 269-282. ISSN 0735-1097. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.jacc.2025.09.1577. [cit. 2026-02-20].
Katetrizační ablace fibrilace síní (FiS) pomocí pulzního pole (PFA) je alternativou ke starší metodě radiofrekvenční ablace (RFA). Teoreticky je PFA zatížena nižším rizikem poškození jícnu a nervus phrenicus nebo stenózy plicních žil, nicméně data na eventuální vzácné komplikace této metody byla doposud limitovaná.
Multicentrická retrospektivní analýza MANIFEST-US zkoumala bezpečnostní profil PFA s využitím systému Farapulse. Na studii participovalo 102 ze 435 oslovených center, ve kterých PFA provádělo v průměru 5,1 operatérů. Celkem bylo ošetřeno 41 968 pacientů s mediánem 415 pacientů v 1 centru. Většina z nich podstoupila PFA jako svou první ablaci (73 %), většinou pro paroxysmální (54 %) nebo perzistentní (37 %) FiS. Izolace plicních žil byla provedena u 93 % subjektů, s extravenózními lézemi na zadní stěně v 57 %, v oblasti kavotrikuspidálního isthmu v 31 % a v oblasti mitrálního isthmu ve 14 % případů. Závažné nežádoucí příhody byly vzácné a postihly 0,63 % souboru – jednalo se o srdeční tamponádu (0,16 %), cévní poškození vyžadující intervenci (0,18 %) a cévní mozkovou příhodu (0,1 %). Nebyly zaznamenány žádné případy jícnových píštělí, perzistující parézy nervus phrenicus nebo stenózy plicních žil. 30denní mortalita byla rovněž nízká (0,04 %), ale byl zaznamenán výskyt náhlé srdeční smrti respektive srdeční zástavy nejasné etiologie (0,019 %). Mezi další vzácné nežádoucí příhody patřily koronární spasmus (0,1 %) a akutní selhání ledvin vyžadující dialýzu (0,02 %). Nezávažné komplikace byly hlášeny u 2,05 % souboru, nejčastěji se jednalo o cévní poškození (0,96 %), perikarditidu (0,52 %) a krátkodobé funkční poruchy jícnu (0,04 %).
Studie MANIFEST-US přinesla retrospektivní data z reálné klinické praxe získaná od více než 40 000 pacientů. Závažné nežádoucí účinky byly velmi vzácné a PFA pomocí systému Farapulse ve srovnání s dosavadní klinickou praxí přinesla vyhovující bezpečnostní profil. To potvrzuje také fakt, že 72 % pacientů bylo propuštěno ve stejný den, ve který zákrok proběhl. Za nízkým potenciálem pro nežádoucí příhody stojí pravděpodobně omezení termického poškození, které je vlastní metodě RFA. Na druhou stranu autoři práce upozornili na leč raritní, tak jinak nevysvětlenou, náhlou srdeční smrt/srdeční zástavu krátce po zákroku. Tyto příhody byly sice extrémně vzácné, vyskytly se nicméně u osob bez strukturálního postižení srdce a bez ischemické choroby srdeční. Způsobeny by mohly být například generalizovanými koronárními spasmy nebo rozvojem Takotsubo syndromu, jejich etiologie ale není přesně známá. K hlubšímu porozumění této problematice a k identifikaci pacientů, kteří by mohli profitovat například z preventivní farmakoterapie koronárních vazospasmů, jsou zapotřebí další studie
Zdroj: TURAGAM, Mohit K.; ARYANA, Arash; DAY, John D.; DUKKIPATI, Srinivas R.; HOUNSHELL, Troy et al. Multicenter Study on the Safety of Pulsed Field Ablation in Over 40,000 Patients. Online. JACC. 2026, vol. 87, no. 2, s. 172-193. ISSN 0735-1097. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.jacc.2025.10.051. [cit. 2026-02-20].
Původní randomizovaná studie DANISH zařadila 1116 pacientů s neischemickým srdečním selháním se sníženou ejekční frakcí levé komory (HFrEF), zvýšenou hladinou natriuretických peptidů a vstupní EF maximálně 35 %. Implantace ICD nebyla v původní studii spojená s redukcí celkové mortality, snižovala ale riziko náhlé srdeční smrti.
Nově publikovaná analýza přináší výsledky dlouhodobého sledování účastníků studie DANISH (s mediánem sledování 13,2 let), která závěry původní studie potvrdila. Celkem v průběhu dlouhodobého sledování zemřelo 52,9 % osob z aktivní větve a 53,4 % z kontrolní skupiny (HR 0,96; 95% CI 0,82–1,13). I v extenzi ovšem byla implantace ICD spojená s redukcí náhlé kardiovaskulární smrti (HR 0,54; 95% CI 0,36–0,80), kdy byl benefit patrný především u osob do 70 let věku (HR 0,38; 95% CI 0,23–0,62). U starších 70 let efekt pozorovaný nebyl (HR 1,27; 95% CI 0,56–2,89; p pro interakci = 0,01). U zbytku prespecifikovaných podskupin byl efekt konzistentní, a to včetně stratifikace dle zavedení srdeční resynchronizační léčby.
Ačkoliv v úvodním sledování studie DANISH tvořila náhlá kardiovaskulární smrt 28 % úmrtí, s časem se její podíl snížil na 18 %. Naopak s časem stoupalo procento úmrtí z chronických kardiovaskulárních příčin. S ohledem na náhlou srdeční smrt z implantace ICD profitovali zejména mladší nemocní. Závěry studie je třeba vnímat v kontextu moderní terapie srdečního selhání. Kohorta studie DANISH užívala v čase randomizace z valné většiny všechny léky, které byly v té době doporučené, a to v cílových dávkách. Zaostávala ovšem implementace nových léčiv. Na konci extenze užívalo SGLT-2 inhibitory jen 31,5 % souboru a ARNI jen 11,5 % účastníků. Podávání těchto léků přitom vede dle dostupných dat k redukci náhlé srdeční smrti a jejich zavedení do běžné klinické praxe by mohlo dál oslabovat význam ICD v této populaci. Další studie u pacientů s HFrEF, kteří užívají všechny tzv. čtyři pilíře farmakoterapie srdečního selhání, včetně ARNI, stále probíhají – jak v populaci nemocných se HFrEF neischemické, tak i ischemické etiologie. Implantaci ICD u pacientů s HFrEF neischemické etiologie je tudíž potřebné individualizovat a hodnotit další rizikové faktory každého pacienta.
Zdroj: BUTT, Jawad H.; DOI, Seiko N.; THUNE, Jens J.; NIELSEN, Jens C.; VIDEBÆK, Lars et al. Long-Term Effect of ICDs in Nonischemic Heart Failure With Reduced Ejection Fraction. Online. JACC. 2025, vol. 86, no. 24, s. 2402-2414. ISSN 0735-1097. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.jacc.2025.08.089. [cit. 2026-02-20].
Připraveno s nezávislou podporou společností:
