Pacienti s pokročilým nádorovým onemocněním v paliativní péči často vykazují fenotyp podobný nemocným se srdečním selháním – trápí je kachexie, dušnost, kongesce a omezená fyzická výkonnost. Multicentrická skupina německých výzkumníků testovala u této specifické skupiny pacientů podávání léčiv běžně užívaných v terapii srdečního selhání. Bylo zařazeno 93 pacientů se solidními nádory ve čtvrtém klinickém stadiu s předpokládanou dobou dožití 1 až 6 měsíců, kteří měli zároveň alespoň dva kardiovaskulární rizikové faktory a funkční omezení. Všichni pacienti obdrželi specializovanou paliativní péči a byli randomizováni buď k terapii užívané při srdečním selhání (sakubitril-valsartan, empagliflozin, ivabradin, karboxymaltóza železa samostatně či v kombinaci), nebo k placebu. Výskyt událostí primárního sledovaného hierarchického end-pointu (dny přežití se schopností samostatné hygieny, schopností ujít 4 metry a subjektivní pocit dobré kondice dle dotazníku PGA, PatientGlobalAssessment) byl během třicetidenního období v obou větvích srovnatelný (win ratio 0,95; 95% CI0,57–1,58; p = 0,83) a nelišila se ani celková mortalita (32 % v obou větvích). Pacienti v aktivní větvivšak dosáhli o 41 % nižších hladin NT-proBNP (p = 0,04), měli o téměř 3 % vyšší ejekční frakci levé komory (p = 0,036) a taktéž vyššíPGA skóre (OR 0,22; 95% CI 0,06–0,75; p = 0,016).
Více než 80 % souboru vykazovalo při randomizaci středně vysokou nebo vysokou pravděpodobnost přítomnosti srdečního selhání se zachovalou ejekční frakcí levé komory podle skóre HFA-PEFF, formální diagnóza však u nikoho stanovena nebyla – diagnostický proces by pravděpodobně představoval větší zátěž, než jaký by byl jeho přínos. Látky běžně užívané v terapii srdečního selhání přesto nezlepšily primární sledovaný end-point. Mezi přeživšími však v léčené skupině byly některé dílčí parametry signifikantně lepší. Limitací studie byla vyšší než očekávaná mortalita (předpokládaná doba dožití měla být v řádu měsíců, téměř třetina pacientů ale zemřela již během sledovaného období 30 dní) a také rozdělení událostí sledovaného end-pointu – velká část pacientů byla schopna se umýt nebo ujít 4 metry buď po všechny sledované dny, nebo naopak ani v jeden den. Autoři studie závěrem uvedli, že přínos by mohlo mít zejména cílené a individualizované podávání těchto léků u pacientů v méně pokročilém stadiu onemocnění, což ovšem vyžaduje ověření v dalších studiích. Betablokátory byly vynechány pro obavy z krátkodobého negativního ovlivnění kvality života záhy po nasazení a antagonisté mineralokortikoidních receptorů pro riziko hyperkalémie. Při individualizovaném přístupu však tato omezení nemusí být relevantní. S ohledem na fragilitu studované populace je nicméně nutné pečlivě zohledňovat krevní tlak, renální funkce a další parametry a volit obezřetné dávkovací schéma.
Zdroj: MARKUS S. ANKER; AMIR A. MAHABADI; TOTZECK, Matthias; TEWES, Mitra; MUHAMMAD SHAHZEB KHAN et al. Heartfailuretherapy in patientswithadvancedcancerreceivingspecializedpalliative care (EMPATICC trial). Online. EuropeanHeartJournal. 2025, vol. 47, no. 9, s. 1034-1046. ISSN 0195-668X. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/eurheartj/ehaf705. [cit. 2026-05-05].
Vysoká koncentrace LDL cholesterolu (LDL-C) patří mezi základní kardiovaskulární rizikové faktory, přičemž jeho optimální cílová hodnota je stále předmětem odborné diskuze. Ve studii korejských autorů byla porovnávána liberálnější cílová hodnota 1,8 mmol/l s intenzivnějším cílem pod 1,4 mmol/l u celkem 3048 pacientů s aterosklerotickým onemocněním srdce a cév. Medián hladiny LDL-C během sledovaného období dosáhl v intenzivní větvi 1,4 mmol/l a v liberální 1,7 mmol/l. Události primárního sledovaného end-pointu (kompozit úmrtí z kardiovaskulárních příčin, nefatálního infarktu myokardu, nefatální cévní mozkové příhody, jakékoli revaskularizace a hospitalizace pro nestabilní anginu pectoris) nastaly během mediánu sledování 3 let u 6,6 % vs. 9,7 % pacientů (HR 0,67; 95% CI 0,52–0,86; p = 0,002). Dominantně byl tento benefit dán nižší incidencí nefatálních infarktů myokardu a nutností revaskularizace v intenzivní větvi. Bezpečnostní parametry byly napříč větvemi srovnatelné, s výjimkou nižší incidence elevace kreatininu v intenzivní skupině.
I přes relativně malý rozdíl v dosažených cílových hladinách LDL-C dosáhla skupina s ambicióznějšími cílovými hodnotami lepších střednědobých výsledků. Studie tak potvrzuje, že některá starší liberálnější doporučení jsou v sekundární prevenci nedostatečná, a to především ve světle moderních terapeutických možností, které nabízejí dostatečně intenzivní snížení koncentrace LDL-C u většiny pacientů. Výše uvedená studie používala eskalační přístup: na konci sledovaného období užívalo v přísnější skupině vysoce intenzivní statinovou terapii 48,4 % souboru, 66,6 % užívalo ezetimib a 2,3 % inhibitory PCSK9. Na této léčbě dosáhlo cíle pod 1,4 mmol/l úctyhodných 60,8 % pacientů. Podle literatury přitom v běžné klinické praxi dosahuje cíle pod 1,4 mmol/l méně než čtvrtina nemocných v sekundární prevenci, ezetimib užívá méně než desetina a inhibitory PCSK9 jen asi 1 % pacientů. Závěrem studie je, že doporučená cílová hodnota dle evropských doporučení z roku 2019 je racionální. V reálném světě se jí však často daří dosahovat pouze pomocí kombinované terapie.
Zdroj: LEE, Yong-Joon; LEE, Seung-Jun; JIN WON KIM; LEE, Sang‐Hyup; KIM, Gwang-Sil et al. Intensive LDL Cholesterol Targeting in AtheroscleroticCardiovascularDisease. Online. New EnglandJournalofMedicine. 2026, vol. 394, no. 14, s. 1365-1375. ISSN 0028-4793. Dostupné z: https://doi.org/10.1056/nejmoa2600283. [cit. 2026-05-05].
Nízká koncentrace D-dimerů má vysokou negativní prediktivní hodnotu pro hlubokou žilní trombózu (HŽT) a další trombotické příhody. Její použití je však omezeno přirozeně se zvyšující koncentrací D-dimerů se stoupajícím věkem; řada pacientů s jen mírnou elevací tak následně podstupuje zbytečná vyšetření. Recentní multicentrická prospektivní studie se proto věnovala otázce, zda může zavedení věkově adjustovaných cut-off hodnot navýšit proporci pacientů, u kterých lze HŽT bezpečně vyloučit, podobně jako je tomu u pacientů s plicní embolií. Nemocní byli vyšetřeni s využitím sekvenční strategie, která zahrnovala určení před-testové pravděpodobnosti HŽT pomocí Wellsova skóre a následné stanovení vysoce senzitivních D-dimerů.Při jejich pozitivitě byla doplněnavaskulární sonografie dolních končetin. Pacienti, u kterých byla HŽT vyloučena, byli sledováni po dobu 3 měsíců.Z celkem 3205 pacientů byla před-testová pravděpodobnost HŽT jiná než vysoká u 2169. Koncentrace D-dimerů nižší než 500 µg/l byla detekována u 24,5 % souboru, u dalších 7,4 % (n = 161) bylo možné HŽT vyloučit na základě věkově adjustovaných cut-off hodnot. Při použití věkově adjustovaných cut-off hodnot (500 µg/l do 49 let, věk × 10 µg/l od 50 let) nebyla pozorována žádná událost v rámci primárního sledovaného end-pointu (potvrzená symptomatická trombembolická příhoda během 3 měsíců od úvodního vyšetření u pacienta, u kterého byla HŽT vyloučena pomocí věkově adjustované cut-off hodnoty nad konvenčních 500 µg/l). Celkově byla HŽT potvrzena u 14 % souboru. Použití věkově adjustovaných cut-off hodnot bylo důležité zejména u osob starších 75 let, u kterých se zvýšila proporce osob s vyloučenou HŽT z 8,7 % na 26,1 %.
Věkově adjustované cut-off hodnoty dosud disponovaly prospektivními daty pouze při vyloučení plicní embolie, zatímco jejich použití v diagnostice HŽT vycházelo čistě z retrospektivních observačních dat. Podle výše uvedené práce je však jejich použití u osob s nízkou a střední před-testovou pravděpodobností bezpečné i v této indikaci. Trombembolická příhoda se během tříměsíčního sledování nevyskytla u žádného pacienta, u kterého byla HŽT vyloučena na základě věkově adjustované cut-off hodnoty nad 500 µg/l. Tito pacienti se tak mohou vyhnout nadbytečným zobrazovacím metodám a především zbytečné empirické antikoagulační léčbě. I přes zavedení věkově adjustovaných cut-off hodnot je ovšem vyloučení HŽT na základě koncentrace D-dimerů možné jen u menšiny pacientů. Do budoucna by se tak mohly uplatnit komplexní skórovací systémy, které na základě kombinace více parametrů vyloučí HŽT i při vyšších koncentracích D-dimerů.
Zdroj: LE GAL, Grégoire; ROBERT-EBADI, Helia; THIRUGANASAMBANDAMOORTHY, Venkatesh; MOUSTAFA, Fares; PENALOZA, Andrea et al. Age-Adjusted D-Dimer CutoffLevels to Rule OutDeepVeinThrombosis. Online. JAMA. 2026, vol. 335, no. 5, s. 416. ISSN 0098-7484. Dostupné z: https://doi.org/10.1001/jama.2025.21561. [cit. 2026-05-05].
U řady léčiv jsou k dispozici studie pro dospělou populaci, zatímco data pro jejich použití u dětí se objevují s latencí, nebo dokonce zcela chybí. U pediatrických pacientů s hypertrofickou kardiomyopatií (HKMP) s obstrukcí výtokového traktu levé komory (LVOT) byla dosud indikována především chirurgická myektomie. Mezeru v důkazech pro použití inhibitoru srdečního myozinu mavacamtenu u těchto nemocných nyní vyplnila dvojitě zaslepená, randomizovaná, placebem kontrolovaná studie fáze 3 SCOUT-HCM. Ta zařadila celkem 44 pacientů ve věku 12–17 let s obstrukční HKMP a srdečním selháním s dušností ve funkční třídě NYHA II–III. Primárním sledovaným end-pointem byla změna tlakového gradientu v LVOT provokovaného Valsalvovým manévrem během 28 týdnů. Úvodní gradient v LVOT dosahoval v porovnávaných skupinách 78,4 mmHg, respektive 80,8 mmHg.Ve skupině s mavacamtenem se snížil gradient v LVOT o 48,5mmHg vs. o 0,5 mmHgv placebové větvi (p< 0,001). Výskyt nežádoucích příhod byl v obou skupinách srovnatelný – v mavacamtenové větvi došlo u jednoho pacienta ke dvěma synkopám a u jednoho k neindikovanému výboji implantabilníhokardioverter-defibrilátoru. Zatímco v placebové větvi se u jednoho pacienta vyskytla bolest na hrudi a u dalšího deprese se sebevražednými myšlenkami. Během sledovaného období žádný adolescent nezemřel a žádnému pacientovi neklesla ejekční frakce levé komory pod 50 %.
Mavacamten tak i u adolescentů v průběhu sledovaného období významně snížil obstrukci v LVOT; tento výsledek byl konzistentní napříč různými sledovanými parametry (včetně gradientů v LVOT v klidu a po zátěži, dle diastolické dysfunkce, hypertrofie levé komory, koncentrace biomarkerů či klasifikace NYHA). Vstupní míra obstrukce přitom byla v této populaci významnější než v předchozích studiích u dospělých, přičemž všichni zařazení nemocní byli symptomatičtí i přes léčbu podle doporučených postupů. Kauzální terapie inhibicí srdečního myozinu tak byla účinná i u pokročilého, často genotypově pozitivního onemocnění, které se plně rozvinulo již v dětském věku. Zároveň se jedná o pacienty s velmi vysokým celoživotním rizikem klinických příhod.Časná intervence tak u nich může mít značný pozitivní dlouhodobý význam. Tuto hypotézu však bude třeba ověřit v delším sledování.
Zdroj: JOSEPH W. ROSSANO; CANTER, Charles; CORDULA M. WOLF; ANDREW L. PAPEZ; GAMBRA, Marta et al. Mavacamten in AdolescentswithObstructiveHypertrophicCardiomyopathy. Online. New EnglandJournalofMedicine. 2026. ISSN 0028-4793. Dostupné z: https://doi.org/10.1056/nejmoa2601103. [cit. 2026-05-05].
Komplexní perkutánní koronární intervence (PCI) u pacientů s těžkou dysfunkcí levé komory je zatížena vysokým rizikem komplikací a úmrtí. Skupina britských výzkumníků proto testovala využití mikroaxiální srdeční pumpyImpella k odtížení (tzv. unloadingu) levé komory během zákroku. Celkem 300 pacientů s těžkou dysfunkcí levé komory a pokročilým onemocněním koronárních tepen, kteří měli podstoupit plánovanou komplexní PCI, bylo randomizováno buď k elektivnímu unloadingu, nebo ke standardnímu postupu. Události primárního hierarchického sledovaného end-pointu (úmrtí ze všech příčin, invalidizujícícévní mozková příhoda, spontánní infarkt myokardu, hospitalizace z kardiovaskulárních příčin a periprocedurální poškození myokardu) se během mediánu sledování 22 měsíců objevily v obou větvích se statisticky nevýznamným rozdílem (win ratio 0,85; 95% CI 0,63–1,15; p = 0,30). Celkem zemřelo 47 pacientů ve větvi s mechanickou podporou a 33 ve standardní větvi (HR 1,54; 95% CI 0,99–2,41). Riziko krvácení nebo vaskulárních komplikací se mezi skupinami nelišilo.
Elektivní zavedení mikroaxiální srdeční pumpy k unloadingu levé komory během plánované komplexní PCI tak nevedlo dle prezentované studie k lepším výsledkům. Inkluzní kritéria pro vstup do studie byla nastavena tak, aby identifikovala nemocné s vysokým rizikem akutní ischemické dysfunkce levé komory během zákroku. Právě tito pacienti by totiž podle vstupní hypotézy mohli z odlehčení komory nejvíce profitovat. Srdeční pumpa by u nich teoreticky mohla zajistit lepšíhemodynamickou stabilitu, která by následně umožnila provedení kompletní revaskularizace. A skutečně – v aktivní větvi se kompletní revaskularizace zdařila u většiny subjektů, zatímco v kontrolní větvi byly častější vícečetné postupné intervence. To se ovšem neodrazilo v klinických výsledcích; ba naopak, periprocedurální poškození myokardu bylo v intervenované skupině častější. Zda se jednalo o příčinu častější kardiovaskulární mortality zatím není známo. Tato data však budou předmětem sekundárních analýz. Ačkoliv nebyl v této studii pozorován klinický benefit mikroaxiální pumpy, výsledky nelze extrapolovat na jiné situace. Například u pacientů se STEMI v kardiogenním šoku vedlo ve studii DANGER-SHOCK užití srdeční pumpy Impella během akutní PCI k signifikantně nižší mortalitě. Pečlivá indikace na základě individuálního stavu pacienta je tak nadále nezbytná.
Zdroj: PERERA, D; RYAN, Matthew; EZAD, Saad; SOHAIL Q. KHAN; WEBB, Ian et al. LeftVentricularUnloading in High-Risk PercutaneousCoronaryIntervention. Online. New EnglandJournalofMedicine. 2026. ISSN 0028-4793. Dostupné z: https://doi.org/10.1056/nejmoa2515704. [cit. 2026-05-05].
Téma optimální antitrombotické léčby po perkutánní koronární intervenci (PCI) představuje stále palčivý klinický problém; skutečně dlouhodobá data nyní přinesla studie HOST-EXAM. Práce zahrnula pacienty po ukončení duální protidestičkové léčby (DAPT), kteří během 6–18 měsíců od provedení PCI s implantací lékového stentu nezaznamenali žádnou klinickou příhodu. Celkem 5438 pacientů bylo následně randomizováno buď k monoterapiiklopidogrelem (75 mg denně), nebo k monoterapii aspirinem (100 mg denně). Události primárního sledovaného end-pointu (kompozit úmrtí ze všech příčin, nefatálního infarktu myokardu, cévní mozkové příhody, rehospitalizace pro akutní koronární syndrom a krvácení dle klasifikace BARC typu 3 a vyššího) nastaly během mediánu sledování 10,5 roku u 25,4 % vs. 28,5 % pacientů (HR 0,86; 95% CI 0,77–0,96). Pacienti v klopidogrelové větvi měli rovněž méně často příhody trombotické (17,3 % vs. 20,0 %) i krvácivé (9,1 % vs. 10,8 %). Celková mortalita byla u obou skupin srovnatelná. Zajímavostí je taktéž skutečnost, že ve větvi s klopidogrelem byla vyšší adherence k léčbě (78,9 % vs. 74,8 % u aspirinu).
Chronické podávání klopidogrelu po ukončení DAPT z důvodu provedené PCI vedlo k lepší ochraně před trombotickými příhodami a k menšímu riziku krvácení než podávání dosud široce užívaného aspirinu. Tento efekt byl dán především redukcí rehospitalizací pro akutní koronární syndrom a krvácení typu 3 a výše dle klasifikace BARC, včetně hemoragických cévních mozkových příhod. Záměna aspirinu za klopidogrel v celoživotní udržovací protidestičkovémonoterapii by tak mohla být jedním z klíčových opatření sekundární prevence po PCI, a to zejména v době, kdy je látka již široce dostupná v generických přípravcích. I na základě dosud dostupných dat, která desetiletá analýza HOST-EXAM potvrdila, doporučení Evropské kardiologické společnosti z roku 2024 akcentují chronicky podávaný klopidogrel v monoterapii po PCI se sílou doporučení IA. Bude však nezbytné doplnit další studie věnované perioperačnímu managementu pacientů na dlouhodobé klopidogrelovémonoterapii.
Zdroj: KANG, Jeehoon; PARK, Sungjoon; YANG, Han-Mo; SHIN, Eun–Seok; RHA, Seung-Woon et al. Aspirin versus clopidogrelforchronicmaintenancemonotherapyafterpercutaneouscoronaryintervention: 10-year follow-up ofthe HOST-EXAM trial. Online. The Lancet. 2026, vol. 407, no. 10537, s. 1439-1447. ISSN 0140-6736. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/s0140-6736(26)00422-8. [cit. 2026-05-05].
Připraveno s nezávislou podporou společností:
