1 Kardiologická klinika, IKEM, Praha, 2 Ústav biologie a lékařské genetiky, 2. LF UK a FN Motol, 3 Dětské kardiocentrum 2. LF UK a FN Motol
Cíl studie: V reprezentativní kohortě pacientů po přežité, neischemické srdeční zástavě jsme chtěli zjistit četnost adekvátní ICD intervencí a souvislost se stanovenou příčinou předchozí zástavy, včetně genetické diagnózy.
Pacienti a metody: Celkem 239 jedinců (148 můžů a 91 žen, prům. věk při srdeční zástavě 34.8 ± 16.4) podstoupilo podrobné kardiogenetické vyšetření a byla klinicky a v 53 % i geneticky stanovena příčina srdeční zástavy. Restrospektivně jsme analyzovali adekvátní terapie ICD, které bylo implantováno v sekundární prevenci. Současně jsme dokumentovali nutné invazivní terapie arytmií u těchto pacientů. Průměrná doba sledování 10±6 let.
Výsledky: V průběhu sledování zemřelo 5 jedinců, ⅘ na jinou příčinu než srdeční zástavu. Adekvátní intervence se vyskytly celkem u 36% všech implantovaných pacientů. Nejvíce intervencí bylo zaznamenáno u pacientů s diagnózou ARVC (53%), hned následováni pacienty s diagnózou syndromu bratří Brugádových (50% s adekvátní intervencí). Zajímavé je, že v celkovém pohledu se frekvence adekvátních ICD intervencí nelišila mezi pacienty s pozitivním genotypem (40%) a pacienty bez genetického nálezu příčiny srdeční zástavy (34%), ačkoli se tento poměr liší dle konkrétních diagnóz (Tab.1).
Závěr: Pacienti pro neischemické srdeční zástavě s ICD implantovaným v sekundární prevenci mají až v ⅓ případů adekvátní výboje. Jedná se především o pacienty s dg. ARVC a BrS. Přítomnost patogenní varianty DNA obecně neimplikuje vyšší riziko srdeční zástavy.
