VIEW AN ABSTRACT

Kardiovaskulární onemocnění jsou stále hlavní příčinou úmrtí v rozvinutých zemích. Na konci procesu zhoršování funkce a struktury kardiovaskulárního systému velmi často dochází k srdečnímu selhání s velmi špatnou prognózou z hlediska délky i kvality života. V etiologii srdečního selhání hraje velmi důležitou roli periferní cévní systém, jehož úloha je někdy podceňována. Například především mikrovaskulární systém může hrát velmi důležitou roli zejména u srdečního selhání se zachovanou ejekční frakcí (HFpEF). Přitom se výskyt HFpEF zvyšuje a tvoří přibližně 50 % výskytu srdečního selhání; mortalita HFpEF je zároveň velmi vysoká (10–15 %/rok) a to i přes současný výrazný pokrok v oblasti farmakologické i instrumentální léčby. Zásadní význam má proto prevence a léčba srdečního selhání již v jeho raných stádiích. V tomto ohledu sdílí především HFpEF řadu společných rysů s vaskulárním poškozením typu aterosklerózy, arteriosklerózy a mikrovaskulárních poruch; ty mohou předcházet nepříznivým kardiálním změnám a zároveň jsou poměrně snadno detekovatelné. Právě včasná detekce a léčba cévních poruch a jejich rizikových faktorů může příznivě ovlivnit strukturu a funkci srdečního svalu. Zaměření na vaskulární onemocnění a jeho metabolické, zánětlivé a další determinanty tedy může vést k vývoji dalších účinných léčebných postupů zahrnujících i harmonizaci a načasování již dostupné léčby. Právě HFpEF může být dobrým příkladem těchto vztahů.