PROHLÍŽENÍ ABSTRAKTA

Úvod: Názory na optimální ablační strategii při nefarmakologické léčbě perzistentní fibrilace síní (FS) nejsou jednoznačné. Podle individuální rozvahy lze provést pouhou izolaci plicních žil (PVI) nebo rozšířit PVI o lineární léze a/nebo o ablaci řízenou elektrogramy. Cílem práce bylo zhodnotit výchozího klinický profil a rekurence klinicky významné arytmie u pacientů s konzervativním nebo extenzivním rozsahem prvotní ablace. Metody: Byla provedena retrospektivní analýza 155 nemocných (102 mužů; 59 ± 10 let), kteří podstoupili katetrizační ablaci pro perzistentní (< 1 rok) FS v letech 2008 – 2012 v jednom centru. Výsledky: Samostatná PVI byla provedena u 41 (26%) pacientů. V ostatních případech byl výkon rozšířen o ablaci arytmogenního substrátu mimo vestibuly plicních žil. Pacienti se v obou podskupinách se lišili věkem, počtem předchozích kardioverzí a objemem levé síně (LS) (Tabulka). V průběhu sledování (29 ± 20 měsíců) podstoupilo druhou katetrizační ablaci 48 (31%) nemocných; bez významného rozdílu mezi podskupinami (Tabulka). V podskupině nemocných léčených samostatnou PVI byly přítomny rozdíly v objemu LS mezi pacienty vyžadujícími opakovanou ablaci proti pacientům s příznivým klinickým průběhem (128 ± 24 ml vs. 99 ± 45 ml; p = 0,04). Závěr: Samostatná PVI je pro terapii perzistentní FS oprávněná u mladších nemocných s méně vyjádřenou dilatací LS. I v této podskupině je selhání léčby asociováno s relativně většími objemy LS. Komplexní ablace u pacientů s pokročilejším onemocněním LS je pravděpodobně příčinou srovnatelného klinického efektu v obou podskupinách.